Lenny Kravitz - 15.11.2011 (O2 Aréna)

28. listopadu 2011 v 14:14 |  Koncerty
Před třemi lety jsem od Lennyho zažil ve vyprodané O2 Aréně luxusní koncertní záležitost (http://cabik.blog.cz/0806/lenny-kravitz-23-6-2008), a tak hned tři roky nato jsem váhal jenom malinkou chvilku. Když se navíc ze všech stran valily pozitivní reakce na jeho novinkové album Black & White America, těšil jsem se na další koncertní chuťovku. Co mě hned zaujalo byla poloprázdná O2 Aréna, to byla první chvíle. kdy jsem se za publikum tak trochu styděl. Druhou věcí, která mě naštvala, byla nezvládnutá organizace od agentury Live Nation. Nehledě divné propagace koncertu, kde se např. do poslední chvíle nevědělo, že předskokana bude dělat Raphael Saadiq, mě dále naštvalo, že do prostoru u pódia, které by mělo být pro privilegované, a kde jsem si před třemi lety koncert užil se organizátoři snažili vměstnat snad dvakrát tolik lidí. K samotnému koncertu je však třeba říci, že byl prakticky bez chyby. Vzhledem k minulé zkušenosti mi bylo jasné, že písní z novinkového alba moc nebude, a o to více jsem si je užil. Lenny přikráčel na pódium při tónech "Come on get it". "Stand" jako legrácka nezklamala, "Rock star city life" byla příjemným zpestřením a hlavně úžasná skladba "Black & white America", biografická óda na Lennyho život, byla pro mě nejlepším momentem večera. Že Lenny přijede se svou léty osvědčenou kapelou se čekalo, na katyru od začátku koncertu tvrdil muziku Lennyho dlouholetý společník Craig Ross, který když spustil jeho kytarové sólo u "Believe" sám pro sebe jsem si říkal, že tohle je prostě dokonalý. Celý koncert měl šťávu, žádný cajdavý tahanice, a když už tak to bylo velmi stylové, jako když spojil písně "Fields of Joy" a "Stand by my woman". A vůbec pro mě bylo překvapení, když zahrál hned čtyři skladby z LP Mama said. Zejména když jsem slyšel "It ain't over till it's over" musel jsem uznat o jak skvělou skladbu se jedná, no a funky "Always on the run" bylo dalším příjmeným překvapením. Nehledě na stařičkou "Mr. Cab driver", kterou jsem už vůbec nečekal. Lennyho doprovázela skvělá kapela, v níž vynikali tři dechaři, z nichž obzvláště saxofonista zahrál pár sól, která do písní skvěle zapadla. Žádná zbytečná exhibice, skoro jsem si až říkal, jak to, že před třemi lety s sebou dechaře neměl. Když začal Lenny hrát "Rock & roll is dead" a "Where are we runnin'", tušil jsem, že se koncert blíží ke konci. "Are you gonna go my way" tentokrát Lenny nezahrál s takovou pompou jako před třemi lety, vše ale nahradil prvním přídavkem "I belong to you", který Lenny s Craigem zahráli ve dvou jen tak v sedě a celá hala jim v tu chvíli zobala z ruky. Co ovšem následovalo, to jsem nezažil doposud na žádném koncertu. Stařičkou "Let love rule" bych snad už slyšet ani nemusel, ale chápu, že Lenny to má co se týče poselství jasný. Love love love. To byl druhý okamžik, kdy jsem styděl za arénu, když se jí Lenny marně snažil rozezpívat, tak se na to vykvajz a vyrazil mezi lidi a snad čtvrt hodiny putoval po celé aréně, včetně míst na sezení, no ochranka z něj musela být nešťastná. Je pravdou, že se koncert kryl s vystoupením Erasure, ale příště bych se asi přimlouval za menší prostory. Všechna čest Lennymu, že se svou kapelou předvedl maximálně profesionální výkon, který jsem si užil stejně jako před třemi lety.
 

Okrej - Je to důvod (2008)

3. listopadu 2011 v 17:27 | Cábik |  Recenze cd
Pravda, musím se trochu pokárat, až po třech letech se mi přes slevovou akci u Indies records dostalo do ruky album Oldy Krejčovse Je to důvod. Tenhle kytarista působí jako zakládající člen populárních Monkey Business, ale hrál i v jiných zajímavých projektech jako Kollerband aj. Jeho autorskou zpovědí vyjádřenou na tomto albu se sympaticky začleňuje jako další člen "Holého klanu", který se rozhodl seberealizovat. Samotné album lze rozdělit na 4 písně, na které si za mikrofon pozval spřátelené zpěváky a na ostatní písně, které nazpíval sám. Bez zmíněných čtyř skladeb by totiž podle mě bylo album jiné. Olda Krejčoves, který na cd prakticky všechnu muziku a texty napsal sám, ukázal, že je výborným skladatelem. Výborné melodie a zpěvné texty jsou toho důkazem. "Memories" bývalých manželů Ruppertových a "Living on" Tonyi Graves, to jsou skvělé funk-popové kousky, kterých kdyby Olda natočil deset s různými interprety, zřejmě by z toho bylo album roku. "Náhody" Dana Bárty mi zase dávají vzpomenout na jeho volnější nálady, když působil v Alici a "Voda tvá" Viktora Dyka, to je hit, zvukově i melodicky dotažený do konce se vším všudy. Tyhle čtyři skladby táhnou album, ten pravý obsah jeho zpovědi je však v ostatních písních. Jsou to zejména ne moc zrovna pozitivní texty, ve kterých popisuje svět kolem sebe spíše z těch stinných pohledů. Chvílemi mi jeho texty skutečně trochu připomínají ty z posledního alba Milana Hlavsy Šílenství, o kterém zpívá v úvodní opalovačce "Zeptej se osudu". Takřka undergroundově pojatá slova Olda zaobalil do hutné rockové omáčky. Zajímalo mě, jestli se jako kytarista Olda uchýlí ke kytarovému exhibicionismu, ale není tomu tak. Hodně důrazu klade na v dobrém slova smyslu špinavou funk-rockovou rytmiku a skladbu písní, které podtrhuje výborným zvukem desky. Změny kytarových nálad společně s výbornými bicími se mi nejvíce zamlouvají v "Už jen spi" nebo "Olelali". Trefná sóla jsou však též ke slyšení, záleží na co se zrovna ucho soustředí. Dá se říci, že tohle album je tak trochu schizofrenní, ačkoli hudebně i textově konsistentní. Především díky účasti hostů, skvělým kytarovým aranžmá a sympatické osobní výpovědi Oldy Krejčovce rozhodně stojí za poslech.

Tata bojs - Hala Letná (25.10.2011)

27. října 2011 v 17:05 |  Koncerty
Můj vztah ke skupině Tata bojs započal zcela náhodně v roce 2001 na letním kladenském koncertu v areálu koupaliště, kde si od té doby nikdo nic obdobného netroufl uspořádat. Pamatuji si tenkrát, jak ke konci koncertu při skladbě "Oba dva" Bublajz opustil bicí nástroje a začal lézt po konstrukci pódia, byl to úlet. A dnes po deseti letech jsem si jistej, že při jeho závěrečném výkřiku v písni "Růžová armáda" do toho Bublajz dal úplně všechno, stejně jako tehdy, když šplhal po konstrukci.
Ale pěkně popořádku. Do netradičních prostor sportovní haly v Praze na Letné umístila skupina svoji proklamovanou velkolepou audiovizuální show. Že takřka polovina lidí při koncertě seděla to jsem nemohl pochopit, i když je pravdou, že takovou tlačenici, že jsem se prakticky během koncertu nemohl vůbec hnout, jsem snad ještě nezažil. Jedna z nejtanečnějších skupin u nás mě však nenudila ani na chvíli. Jako předkrm servírovali prazvláštní slovenské duo Longital, po kterých následovala trojice Sunflower Caravan, jejichž hudba byla trochu přístupnější, než u jejich předchůdců a jejich hrátky s rytmem a hammondy mě přinutily pokývnout hlavou. Obzvláště trefné na tento večer byla anglicky přezpívaná "Šťastnější", kterou si získali netrpělivé publikum. Vkusně outrem a intrem z jejich letošní desky začali konečně Tata bojs jejich program, který byl nabitý až k prasknutí. Tak především, obrovské uznání si zasluhuje to, že zazněly všechny písně z novinkového alba, což vím, že není u mnoha kapel samozřejmostí. Vladimír 518 v jeho hipec kapuce při písni "Světová" působil vedle Bublajze s jeho kadeřemi ala Jack Nicholson jako jeho osobní strážce, píseň se ale povedla. Ještě více se musí ocenit účast celého kvintetu Clarinet factory, který podtrhl úžasnou atmosféru večera v "Písmenkové". Největší body však u mě Tatáči získali za originalitu při písni "Ztraceni v překladu", kdy se sympatická madam Zuzu náhle zjevila v nadživotní velikosti na obrovském plátně za kapelou, na kterém po celý koncert běžely animace. Jako nedávný účastník koncertu Chemical Brothers musím říci, že Tatáči by tentokrát rozhodně nepůsobili jako slabší odvar. Naopak jejich video show měla nápad a jiskru, žádná nuda, ať už šlo o bezvadné tanečníky Deca dancers nebo monumentální velké oko vznášející se nad skupinou při písni "Usínací". Občas jsem si skoro až říkal, jestli toho na mě není moc, jestli jsem schopen všemi smysly vnímat jak hudbu, tak všechny ty vizuální orgie, výsledkem toho však byl ojedinělý takřka dechberoucí zážitek. Poprvé jsem slyšel moji oblíbenou "Filmařskou" v níž zase Bublajz použil skvělý efekt s černobílou ruční kamerou, kterou sekaně snímal sebe a diváky na plátno v pozadí. Opět úžasné. Všechny písně z Ležaté osmičky zafungovaly bez problémů, žádná recyklace jejich největších hitů, a když k tomu hoši přidali stařičkou "Bábu" nebo "Náměsíčnou" při přídavcích, nemohl jsem říct opravdu vůbec nic. A jenom opakovat a opakovat - jsou to borci. Mardoša nezklamal svými vtipnými glosami ala Praha 6 vs. Praha 7 a ostatní kluci si své okamžiky slávy též vychutnali, Vladimír Bár asi nejvíce při futuristické "2031" a Jirka Hradil v krásně jen piano + Bublajz odzpívané "Eko echo" (a vůbec bylo zvláštní vidět tolikrát Milana místo za bicími jen tak za mikrofonem, a myslím, že i přes tu saunu v hale si koncert hodně užíval). Takhle pojatý romantický nářek planety Země se mi líbil moc. Jelikož jsem hochy viděl letos na festivalech, věděl jsem že zřejmě jako poslední přijde "Vesmírná". Tata bojs odehráli svůj pražský koncert, během kterého světelnými paprsky pokřtili svůj cd disk, s takovou lehkostí, jakoby tuhle show absolvovali několikrát do měsíce. Snad kromě Mankáčů a Kryštofů jsem takovou show od naší skupiny neviděl. Pokud i příští deska bude takhle povedená, myslím si, že by se rozhodně neměli stydět se v Praze poohlédnout po větších prostorách. Ti, co se na tuhle beznadějně vyprodanou show dostali by za kousek místa k tanci ten večer rozhodně dali klidně nějakou tu kachli navíc. Taky D Í K Y kluci.
 


J.A.R. - Dlouhohrající děcka

14. října 2011 v 12:51 |  Recenze cd
Další řadovou deskou nás po pěti letech obdarovala legenda českého funku skupina J.A.R. Originalita její tvorby je tak rozmanitá, že prakticky vylučuje, aby se jednalo o zklamání. Uznávám, jistou roli v tom může hrát to, že hudební tvorbu všech jejích členů již delší dobu pozoruji a obdivuji. A také to, že Roman Holý dle mého názoru ještě nenatočil špatnou nebo nezajímavou desku. Kdo si myslí opak, tak pro toho tato recenze není. Po skvělé Armádě špásu jsem jako vždy pochyboval, že se skupina k něčemu dokope. Oni se ale pánové stále scházejí, jezdí po festivalech, jejich hudba je baví, tak proč nenatočit něco, aby ty bulharské Hanky měly další sourozence. Když jsem viděl poprvé playlist nového cd, zaradoval jsem se, když jsem zpozoroval hned 15 písní. Hodnotných kousků je v něm však pouze 11. Čtyři rýmovačky jsou něco jako ve stylu, pojď se mnou do kabinetu, tam si dáme fidorku. Přivítal bych spíše nějakou šílenost ve stylu "Ťo ti ťo", ale po čase ty vsuvky stejnak přestanete vnímat. A co dodat k velké jedenáctce? Otevírák "Zlech starejch dědků" je něco, co jsem od téhle kapely opravdu nečekal. Tahle paráda, ve které hoši skandují vřsr a podobné nesmysly šlape pod neúprosným kytarovým rifem Mirečka Chyšky, který na albu opět nezahálel. Jeho rukopis je čím dál čitelnější a zaplaťpánbu, že má možnost alespoň takto pár tónů natočit. Další skladby bych rozdělil do dvou částí, a to: ty které po prvním poslechu odhalíte a ty, které odhalíte až později. Mezi ty skryté poklady řadím písně "Stability" a "Credo" a "Moc not", které mají trochu složitější rytmus a strukturu a tak pochybuji, že je chlapci budou hrát na živo. Dan Bárta s Otou Klempířem se v nich vyřádili tak jak to umí jen oni. Směsice dekadentního Otova přednesu, Danova jazzového cvrlikání a Vrtulníkových infantilních hlášek "ze života", to je něco, díky čemuž tuhle skupinu musíte buď milovat nebo nenávidět. Já jsem ten první případ. Je libo hity? Tak tu máte. Hned na první poslech mě jako šíp do oka zasáhly pecky "Vidět boha konec světa" a "Optimistický toxikoman". Kdo si snad myslí, že J.A.R. zapomněli hrát funk, ať si tuhle desku pozorně poslechne. Undergroundové choutky si Roman vybil na desce Nerudy, a tak zde předkládá brutální várku synkopických rytmů, které sice jako bych už někde slyšel, ale které bych mohl poslouchat stále dokola. Stačí si poslechnout poslední minutu skladby"Nové vize mužů", to jsou ty pravé instrumentální orgie. Basa, kytara, bicí - funk je všude a do toho ty Jelínkovy dechy, které zní jako cokoli, co jste v životě na popové desce rozhodně neslyšeli. Rozmach žesťů v písni "Hamás", je něco tak krutého, že poslat tuhle nahrávku na střední východ, všichni odloží zbraně a jdou pracovat do dechových orchestrů. Tahle deska pro fanouška J.A.R. nabízí jednu vepřovou hlavičku vedle druhé. Hody. Jen se modlím, aby chlapci našli čas secvičit co nejvíce písní do koncertní podoby. Takovej "Hňup" (vždycky mi při jeho poslechu naskočí "Nerváček") na živo, při optimálním volume a dobrých světlech, to musí být brutalita.

Tata bojs - Ležatá osmička

14. října 2011 v 12:49 |  Recenze cd
Bohatý to rok 2011 na desky mých oblíbených kapel. Tata bojs svou Ležatou osmičku avizovali již docela dlouho dopředu a první recenze hovořily o skvělém počinu. Po minulé desce, která mi velmi sedla jsem byl zvědavý s čím Mardoša s Bublajzem přijdou na světlo denní. Bublajz měl tentokrát po mopedonehodě spoustu času k přemýšlení a na desce je slyšet, že je vypiplaná od začátku do konce. Na české scéně ojedinělý zjev, tedy udělat si hudebně srandu sami ze sebe, to se tu nenosí moc často. Textově Mardoša s Bublajzem ani nemůžou zklamat a hudebně si skupina drží svůj vysoký standard, díky němuž si drží postavení jedné z nejlepších koncertních kapel u nás. Ono natočit celé tři písně z jedenácti jak se skupina furt opakuje, to chce vtip a odvahu. A ta se tentokrát vyplatila. Největší hit "Opakování" je totiž tak mile vtíravý a chytlavý, že by Chinaski mohli závidět. Když jsem kluky v létě dvakrát viděl na živo, tak jsem pocítil nesnesitelnou touhu právě po téhle písni, a to mi předtím hrála v autorádiu, v práci a ještě navíc jsem si jí několik dní broukal v kuse. Ten stav euforie slyšet poprvé novou píseň skupiny živě, to je úžasný. Na druhou stranu je však třeba říci, že hned ve třech písních skupina sama sebe tak trochu koncertně zdiskreditovala, když si na desku pozvala hosty, kteří skladbu písně dost zásadně ovlivnili. "Světová" s V518 je něco, co bych od Tatáčů opravdu nečekal, originální kousek potvrzující sympatické vtírání se tuzemské hiphopové scény do jiných žánrů. "Písmenková" s Clarinet factory je decentní skladba, jejíž opakující se motiv mě opět nenudí, no a perla "Ztraceni v překladu" jakoby mi mluvila z duše, nehledě na vtipnou francouzskou pasáž, pro nevládnoucí francouzštinou booklet rozhodně doporučuji přečíst. Všechny ostatní skladby jsou trefami do černého, chytlavé rytmy, vtipné texty jako vždy, sympatický světově/katastrofický rozměr jejich tvorby, to jsou všechno věci, co prostě žeru. O moc více si album rozhodně vychutná ten, kdo dobře zná diskografii Tata bojs, jelikož odkazů na jejich minulou tvorbu (včetně těch v klipu k "Opakování") je v souladu s konceptem na desce opa-ko-va-ně. Jak řekl jeden můj kamarád, též fanda skupiny, ta deska je jakoby jejich Best Of, aniž by zazněla jediná píseň z jejich minulých alb. A tímhle desku myslím docela trefně vystihnul.

Wohnout - Našim klientům

14. října 2011 v 12:47 |  Recenze cd
Málokterá skupina na české scéně je tak aktivní jako Wohnout. Již sedmé řadové album následuje po neobvyklé studiové výběrovce a také po sólové prvotině Matěje Homoly, kde mj. poodkryl také svou vážnější stranu svého já. Návrat se očekával ve velkém stylu, i když skupina oproti Kartonu Veverek neměla takovou mediální masáž ve stylu zaplať za desku tolik, kolik uznáš za vhodné. Po mnohými zatracovaném (mnou nikoliv) Kartonu Veverek se chlapci vrhli do další práce, a nutno dodat, že nápadů jim rozhodně neubývá, což je opravdu obdivuhodné. Wohnouti si za dobu své existence získali specifický druh českého publika a navíc svým živým vystupováním patří mezi naše nejlepší performery. Že si už nyní mohou vybírat ze sedmi desek je opravdu luxusní záležitost, kterou si u nás nemůže dovolit jen tak někdo. Hned zkraje je třeba říci, že žádná velká hudební revoluce se nekoná. Tradiční kytarový zvuk skupiny, který mají na starosti bratři Homolové zůstává nezměněn, žánrových přesahů je také minimum, a tak jde zase jen o to, jestli se hochům podařilo na album vměstnat tu správnou kolekci melodií a rifů, nad níž ucho zaplesá. A v tomhle Wohnouti nezklamali. Po úvodní vysvětlovačce "Našim klientům" následuje jedna perla za druhou, přesto bych vyzdvihl pár skladeb, jejichž melodie se mi líbí tak nějak víc. Rozhodně jím je hitovka "Gastrosexuál", které nechybí tradiční Wohnoutí dávka humoru, dále taneční hudbou načichlá "Klub českých bohémů", ve které hoši zúročují svoje zkušenosti s nočním životem stejně jako v "Bublině", která se mi osobně z alba mě líbí nejvíc. A vůbec, co se textů týče (v jistých obdobách jako bych ty nápady už u nich slyšel- nějak mi to ale nevadí), tak se hoši každou deskou překonávají, a i teď si připravili opravdové skvosty na pomezí jejich typické satiry a totálních volovin alias "Dobrý den pane Kohák". Oblíbenou dávku sebereflexe tentokrát hoši uplatnili v písni "Hledáme zpěváka", změna barvy hlasu zase oživila píseň "Nápady". Wohnouti tentokrát netradičně přispěli s dvěma na ně dá se říci ploužáky, které avšak ať je poslouchám sebevíc, do hlavy mi nejdou. V pomalejším experimentování mi Wohnouti více seděli třeba na Pedrovi, když se pokusili o reggae nebo když si Matěj na sólovce hrál se španělkou za pomoci smyčců. Pokud se k písni přimíchá ten správný refrén, o to větší radost je, když si text jen tak broukám a nutno dodat, že v tomhle ohledu je slyšet, že chlapci se desce opravdu věnovali, jelikož většina rýmů má pointu a smysl, na což jsem si častým posloucháním hiphopu skoro odvykl. Takže závěrem - pokud jste fanouškem Wohnoutů, album Vás zcela jistě uspokojí. Pokud ne, tak se jím po téhle desce asi nestanete, ale jedno vím jistě: zatraceně se těším až písně z alba uslyším na samostatném koncertě. Zpěvnost a svěží tempo většiny z nich mě určitě rozpohybuje, o tom žádná, což je rozhodně důvod pro to, aby Wohnouti ve svém snažení pokračovali směle dál.

Open air festival - 11.-13.8.2011

19. srpna 2011 v 19:17 |  Koncerty
Po loňské návštěvě prvního ročníku Open air festivalu, kde jsem pro mě objevil bombardéry Kasabian, jsem se chystal tento rok vyrazit taktéž, ačkoli zahraniční hosté mě netáhli tolik jako vloni. Co se týče tuzemských kapel, tak výběr byl veliký, a navíc komfortní vzdálenost místa festivalu 23 km od mého bydliště hovořila jednoznačně ve prospěch této akce, která se směle zařadila mezi top 5 největších festivalů u nás. Tento ročník jsem se těšil především na dvě věci. Na první večer a superskupinu Neruda a na páteční vystoupení skupiny Tata Bojs. Ostatní program pro mě byl takovou šlehačkou, tu jenom ve spreji, onde jsem si však velice pochutnal na poctivě ušlehaném pokrmu. Čtvrteční příjezd kolem deváté večer byl bezproblémový a jelikož ten den byla otevřena pouze jedna větší scéna, ihned jsem zalezl do stanu na slovenskou skupinu Polemic, kterou jsem (pohříchu) viděl poprvé v životě. Jejich desky Yah-man a Gangster-ska mám docela naposlouchané, a tak jsem si celý koncert užíval jejich směsici reggae, ska a příjemně plynoucí hudby, občas s příměsí angličtiny, nebo třeba i italštiny u remaku diskotékového hitu z nedávné doby "Americanos". Trvalo mi trochu déle než jsem se uvolnil, a tak plně jsem si představení užil teprve, když hoši začali známým "Slnko v sieti", na což následovala smršť hitů a samozřejmě závěrečná očekávaná "Komplikovaná", nejrychlejší a největší pecka skupiny. Po krátké pauze však přišel (jak jsem si posléze uvědomil), pro mě vrchol celého festivalu. Skupina Neruda vydala před rokem a půl svoje debutové album, které v mých uších je absolutním vrcholem, dá-li se to tak říci, hudebního undergroundu, alespoň co se týče textů tak určitě (napadlo mě srovnání s Mejlovým Šílenstvím, Neruda je však hudebně z mého pohledu o míle dopředu). Skladatelsky je vše vesměs práce Romana Holého, který svou lásku k undergroundu nikdy neskrýval a například v jubilejním dvacátém roce výročí sametové revoluce vystoupil s Monkey Business hned na několika akcích, která poctila všechny ty, kdo za minulého režimu "undergroundově" opravdu žili. Avšak abych se vrátil k jejich vystoupení. Jejich křest na jaře v Paláci Akropolis jsem bohužel nestihl, a tak jsem si koncert jaksepatří užil. Při první písni "Když zhaslo slunce" hudebníci na podium přišli sladěni v černých tričkách s bílými nápisy ve stylu "Lex Barker" nebo "Kam mě večer postavíte….tam mě ráno i najdete". Romana osobitý smysl pro humor znám ještě od časů, kdy moderoval Kinobox, a sedne mi. O to, že rytmická sekce bude na koncertu šlapat se postarali nedávní sirotci ze skupiny -123 min. Fredrik Janáček a Miloš Dvořáček. Dvě řízné kytary obstarali Lukáš Martínek a Pavel Škarohlíd a samozřejmě nechyběl maestro Holý, který kromě toho, že si s Fredrikem brnknul na basu si užíval koncert za synťáky. Vše vygradovalo s příchodem Matěje Rupperta, který pro mě poprvé odzpíval celý koncert v češtině, a že mu to šlo náramně! Působením v Monkey Business se z Matěje stal velký showman a krom toho, že zpěvák je to výtečný, tak dokázal zabavit i to publikum, které zrovna nerudnému kytarovému tvrďáctví nebylo nakloněno. Ono ani vokálně nejsou tyhle písně žádná sranda. Že odrapoval celé "Zajatce testosteronu" mě docela překvapilo, zřejmě aby si náležitě užil refrén "..rád bych si líz, líznul..", a vůbec jeho poloha hlasu mi k projevu skupiny sedla čím dál víc a musím uznat, že Matěj u mě prošel i největším testem v písni "Duchovní", kde navzdory svému šoumanství při recitování textu nepůsobil trapně, čehož jsem se po jeho hrátkách s břichem docela bál. Skupina v čele s Milošem Dvořáčkem se zase nejvíce vytáhla při jamování na závěr písně "Tůrista Čech". Z desky nezazněly pouze volnější skladby a zejm. "Hledání" mě docela mrzelo. Skupina mě totálně odzbrojila (čekal jsem to) výtečným energickým vystoupením, kde Matějovi zdatně sekundoval kytarista Pavel se svým hárem, na které lákal zejména tu něžnější část publika. Závěrečný přídavek ve formě tarantinovského "Jungle boogie" a náznak "Higher ground" jsem jenom hltal ušima, kéž by toho bylo více. Tenhle koncert bylo zábavné pozorovat i ze strany pozorovatele dejme tomu lidí, co vůbec netušili vocogou, avšak Neruda během koncertu musela odzbrojit každého, ačkoli já jsem měl jistou výhodu, že jsem si s Matějem mohl broukat jejich texty, které občas s řevem kytar splývaly. Páteční program pro mě na hlavní scéně otevřela skupina Skyline, která však měla smůlu v tom, že jejich vystoupení museli pořadatelé ukončit kvůli větru. Zklamalo mě čtvrthodinové zpoždění začátku vystoupení Sunflower caravan, na které jsem se docela těšil, jelikož mi jejich vystoupení kolidovalo s očekávanými J.A.R., kteří k mému zklamání také zvučili o 15 minut déle. Z nové desky stačili zahrát pouze dvě skladby, jako zákusek to však myslím docela stačilo; začátkem září naběhnu do krámů s hudbou bleskovým tempem, abych na vinobraní v Mikulově mohl očekávat ještě více jejich šťávy. Potěšila mě komplet zahraná "Babička", kterou jsem od hochů takhle slyšel vůbec poprvé a písně z Armády špásy, které si na živo vždycky rád poslechnu. Závěrečné dva přídavky nepřekvapily a vystoupení tak ničím nevybočilo z jejich očekávaného setu. Dalších vystoupení jako Václav Koubek band nebo Cartonnage, jsem stihl jenom kousíčky, ale třeba Vaškovo "Pojď blíž" jsem slyšel rád a stejně tak dvojí ženské obsazení u Cartonnage se vidí zřídkakdy (včetně výborného výkonu jejich frontmanky). Na hlavní tribuně jsem poté navštívil Mig 21 v čele s showmanem Jirkou Macháčkem, kteří ukázali, kolik že to mají vlastně hitů a já si tak trochu nostalgicky zavzpomínal na časy před vydáním jejich první desky, kdy tihle kluci hráli ten nejdřevnatější český funk co znám. Časem ostrá aranžmá jejich písní tak trochu otupěla, trumpetista k svému repertoáru začal hrát i na klávesy, ale jejich popěvky zlidověly a s chutí jsem si zazpíval klasiky jako "Skejt" nebo "Periferním pohledem". Chinaski jsem obětoval, protože jsem se potřeboval posilnit před pro mě dalším z vrcholů festivalu, vystoupení tuzemských hudebních mágů Tata Bojs. Bublajs dopředu slíbil, že jejich vystoupení nabídne trochu více než jen klasický festivalový set a skutečně tomu tak bylo. Oproti J.A.R. představili z nové desky daleko více písní, i když ne všechny, ale jako pozvánka na jejich samostatný koncert bylo tohle vystoupení přímo ideální. Skupina dokonce pro publikum připravila nějaké ty projekce vzadu za nimi, což po setmění bylo příjemným zpestřením programu (někdy bych však těmhle klukům přál projekce ve stylu Chemical Brothers, to by byla totální bomba). Tihle kluci z Hanspaulky s pravidelností střídali písně nové a starší. Každou jejich novou píseň jsem doslova hltal. Obzvláště mě potěšila "2031" a "Papírovka", no a samozřejmě jejich MEGAHIT "Opakování", kterej je tak vlezlej, že ho nemohu dostat již měsíc z hlavy (sakra, co je to ta matka moudrosti:-). Hoši střídali písně ze všech desek, vyloženě mě překvapila (ale příjemně) asi jen "Geometrická" a potom závěrečný přídavek "Růžová armáda", v jehož druhé polovině už skákalo prakticky celé obecenstvo mezi zvukařem a podiem. Pro skupinu to musel být úžasný zážitek a pro mě taktéž. Hodinka byla jak jinak krátká, a tak jsem přešel na vedlejší podium, kde začali hrát britští Leftfield. S jejich hudbou jsem nepřišel prakticky vůbec do kontaktu, ale co mě na jejich vystoupení zaujalo, bylo perfektní sladění zvuku a obrazu. Nejvíce se mi líbila asociace jedné písně z cestou po dálnici, přičemž gradováním hudby obrazových doplňků přibývalo a hudba tak dostávala úplně jiný rozměr, než kdybych jen poslouchal. Přiznám se, že po hodině už mi některé pasáže jejich skladeb přišly stereotypní a i některé animace se začaly opakovat. Ve zpívaných písních mi navíc ani moc neseděl jejich zpěvák, kterému nejen, že jsem nerozuměl, navíc mi jeho projev přišel hodně stereotypní. Celkově mě však Leftfield docela příjemně překvapili, obzvláště v deephouseových pasážích jejich skladeb, které měly velký rytmický náboj. Ještě před koncem jejich vystoupení jsem se však začal sunout k hlavnímu podiu, abych zabral slušnou pozici na proklamovaný vrchol festivalu, Chemical brothers. Hned při první písni se za elektronickým duem rozsvítily veleobří animace dvou tančících postav. Začátek koncertu, aniž by tahle dvojice něco předvedla působil přímo monumentálně. Při dalších tónech se na djský pult, kde byli oba djové začal snášet obrovský světelný tunel, do něhož se oba zabalili, v tu chvíli bylo vidět ve vzduchu stovky fotoaparátů. Obrazově jsem na koncertě ještě nic takového nezažil. Co se týče hudby tak však nejsem jejich kdovíjaký příznivec. Ano, znám jejich největší hity, které všechny během vystoupení zazněly, přiznám se však k jedné pro mě překvapivé věci. Nevím jestli to bylo únavou nebo ne, ale zejména hluboké basové pasáže jejich skladeb byly pro moje ucho takřka bolestivým zážitkem (později jsem se dověděl, že měli k dispozici aparaturu, kterou měli U2 na svém turné, tak jsem se zas tak nedivil). Malé náznaky té přehloubkovanosti jsem na hlavním podiu pozoroval už u Tatáčů, a pokud jsem se díval okolo, tak jsem rozhodně nebyl sám, dokonce si lidi zacpávali uši. Každopádně gradující aranžmá a rytmika jejich skladeb byla pro mě něčím novým, nepoznaným, ale moje krevní skupina Chemici prostě nejsou. Během koncertu už jsem i notně začal pociťovat nohy a záda, a na následující vystoupení belgických Goose jsem již prostě neměl. Ono trajdat celý den po betonu není žádná sranda ani pro trénované jedince. Cestou k autu jsme ještě prošli taneční stany, z nichž se mi nejvíce líbily sety dje Jorgose, který sypal kombinaci melodického houseu a taneční hudby. Do soboty mi bohužel něco vlezlo, a tak jsem ji musel oželet. Zejména vystoupení Amíků z Interpol a Good Charlotte mě docela mrzelo, snad někdy příště. K organizaci festivalu se musí uznat, že se organizátoři oproti loňsku hodně zlepšili. Nejvíce mě pobavili maníci se čtyřmi eko-pytli v ruce, kteří po každém vystoupení, když odešli lidi doslova soutěžili o každý odpadek. Co se týče toalet, příjezdové cesty nebo stanování, nezaznamenal jsem žádný větší problém. Co mě zklamalo byl absolutní nedostatek pitné vody a oproti loňsku daleko dražší ceny jídel, z nichž abych se necítil jako úplný hlupák jsem si mohl dát snad jen gyros. Cenová politika festivalů už je holt taková, s tím nic nenadělám, ale kvůli jídlu se na festivaly nejezdí. A těch pár předražených budějovických desítek mě snad nezruinuje. S příštím rokem neříkám automaticky "ano" jako loni, tentokrát si počkám do poslední chvíle a rozhodnu se mezi Sázavou a Open airem (lístků k prodeji bylo do poslední chvíle za slušnou cenu docela dost), pokud se mi poblíž nenaskytne nějaká jiná akca. Druhý ročník Open air festivalu můj vesměs negativní náhled na velké festivaly nezměnil, ale také nezhoršil. To především díky kvalitní hudební dramaturgii, která mě zejména díky českým skupinám hudebně nadprůměrně uspokojila.

IdeaFatte - Dočasně nedostupní

7. srpna 2011 v 20:43 |  Recenze cd
Zlínská dvojka IdeaFatte svoje čtvrté řadové album vydala rok po svém předchůdci LP Doma, přesto se však od té doby toho stalo tolik. Pepek alias Idea rozjel v roce 2010 naplno obrátky se svým TyNikdy labelem, který se po pár oceňovaných projektech dostal do popředí české hiphopové scény. Dovolil bych si dokonce říci, že nové cd Dočasně nedostupní nenavazuje ani tak na předchozí řadové album, jako na mixtape Plus, ve kterém IdeaFatte dali příležitost spoustě lidem ze svého labelu, kteří se teď sami začínají hlásit o slovo. Odpovídal by tomu i počet hostů, kteří se na nové desce objevili. Všichni Ideovi pomohli nahrát opravdu skvělou desku, která u mě opravdu zabodovala. Pozvat si do jedné skladby Kata a Vece, do dalších Decka, Moju Reč, to si nemůže dovolit jen tak někdo. Na téhle desce se mi líbí její propracovanost, poctivost, je za ní zkrátka cítit spoustu práce. Idea oproti minulosti rozšiřuje svůj rejstřík, už s nadsázkou nerapuje jenom o tom jak je líný, jak se po škole jen tak poflakoval, ale stále dokáže zaujmout, a to se upřímně u interpreta, který vydává desky rok co rok velmi cení. Na českou scénu originální témata jako vysvětlivky "Babičce" nebo základní škola beatu ve skladbě "Rovnice", kde mě vždycky pobaví Ideovo komentování samplů, Idea kombinuje s klasickými tématy, jako vymezení se na scéně, vzkazy fanouškům, citování vzorů a spousta dalších odkazů. Nutno říci, že Idea se snaží okořenit i barvu a rychlost svého hlasu, nejvíc rozhodně v "Aféře", ve které trefně popisuje svůj splín z okolního světa. Schválně jsem se ještě nezmínil o druhé půlce seskupení dj Fattovi, který na desce rozpoutává to pravé instrumentální peklo. Přijde mi, jako by do té doby než vydal desku s Restem jenom v tichosti dřímal na lavičce u basketbalového plácku a najednou jako by začal lítat nad košem a smečovat ze všech stran. Jeho umění beatů se na české scéně stává pomalu rozpoznatelným, ale co všechno předvádí se starými soulovými samply, to se málokdy slyší. Tenhle chlápek toho musí mít naposlocuáno opravdu mnoho, protože samply se v jednotlivých rovinách překrývají, doplňují, dokonce v největší pecce alba "Sloka, refrén" si dovolí uprostřed skladby najednou použít úplně jiný motiv, aby posluchač vzápětí natěšeně čekal na další Ideův part. Většinu samplů ani sám neznám, a to si myslím, že mám v soulové hudbě velký přehled, každopádně, za tuhle mravenčí práci si Fatte zaslouží absolutorium. Fatte však dokáže vtisknout atmosféru i volnějším, zpívaným skladbám s Eki a Šamponem a k tomu přidává provtřídní djing, v kterém mu pomáhá jeho parťák dj AKA. Oproti albu s Restem tu nejsou celé instrumentální skladby (nechybí ale různé instrumentální vsuvky, nejvíce se mi líbí ta na konci "Malá v sobě"), ty si však Fatte nechává na svoje instrumentální album, kde očekávám jeho monstrózní exhibicionistickou erupci. Přiznám se, že pozornější poslech, jsem prvním třem deskám IdeaFatte moc nevěnoval, Ideův projev ani Fatteovu práci jsem nepovažoval za nijak výjimečné. Tihle dva jakoby však v posledních dvou letech skoupili přímo ranec sedmimílových bot, což pro mě tuhle dvojku řadí mezi totální špičku současné cz/sk scény.

Nironic & Dj Wich - Nomad 2

7. srpna 2011 v 20:19 |  Recenze cd
Nironic již koncem minulého roku avizoval, že svoje příští album bude opět realizovat s parťákem dj Wichem. Po neúspěchu svého minulého počinu, ať už to bylo z jakýchkoli důvodů, se vrátil ke spolupráci, která ho začátkem roku 2006 zapsala jako prvního MC, který kompletně narapoval celou desku kompletně na Wichovy beaty. Nutno říci, že od té doby již uplynulo pět let a studiová krysa z New Yorku, jak se o něm jednou vtipně zmínil Wich v jednom rozhovoru, rozhodně nelenila. Album překypuje materiálem, myšlenkami, hudbou, vším. Chtě nechtě Nomad 2 bude srovnáváno s Untouchables od Rasca, se kterým Wich taktéž spojil síly na celé album. Wich v posledních letech hudebně rozhodně nikde nezamrzl a i na téhle desce je cítit obrovský posun, prostě hudebně je úplně někde jinde. Hned na první poslech je slyšet, že Wich opustil svoje oblíbené šmoulí vokodéry, a kromě obrovské porce práce se samply a cuty konečně dokázal, že dokáže udělat i solidní zpívané skladby. Ať už je to starý známý Hi Def ve "Finger" nebo především David Dale v "Bad in love" anebo samotný Nironic v "My hands" tyhle skladby, kterých je na desce více, dávají albu dá se říci melodičtější rozměr, už to není jen striktní rap jako na jejich prvotině. Wich dokáže rozjet ukrutnou atmosferickou funky jízdu, jakou jsem od něj již dlouho neslyšel. Mám tím na mysli skladby "Against the rules" (ta basa!) a dále pak šlapavou "Closer", ve které hostující V518 navnazuje na svou očekávanou sólovku. Přitom by se dalo říci, že do skladby č. 6 se zas nedějí žádné zázraky. Nironic rapuje syrověji než obvykle a Wich předkládá jedny ze svých nejprogresivnějších beatů. Pak ovšem album nabere trochu jiný směr, který se mi velmi líbí. Účast českých hostů album okořeňuje a ani Rasco či C Monts nezůstávají za hlavním protagonistou pozadu. K samotnému rapu Nironicovi nemohu nic vytknout, střídá polohy hlasu a dokonce se úspěšně snaží i o zpěv. Že mám oproti Rascovi občas trochu problém s jeho výslovností, je spíše můj problém, výbornou angličtinou nevládnu. Nironicovi rozumím spíše v heslech než, že bych chápal jeho slang či pointy, naštěstí na webu http://www.hiphopstage.cz, jsou k dispozici jeho texty, což mi moje trápení trochu usnadnilo. I tak je mi jasné, že pokud se bude Nironic pouštět do dalšího alba bez Wiche, bude to mít ukrutně těžké. Na Nomad 2 totiž Wich troufám si tvrdit, předvedl to nejlepší, na co v současné době má, a znovu dokázal, že nežije z minulosti, ale jde stále vpřed.

Moja Reč - Dobrí chlapci vol. 3

30. května 2011 v 21:45 |  Recenze cd
Po špičkovém 2cd z roku 2009, které bylo přijato téměř nekriticky, měli chlapci z Mojí Reči těžkou úlohu obhájit prvenství jako nekorunovaných králů československého hiphopu posledních let. Zejména Delik, jehož spolupráce s Benem vyústila v LP Záblesky geniality/úlomky šialenstva v poslední době hýřil aktivitou. Deska navazuje na sérii jejich mixtapů Dobrí chlapci vol. 1,2, svým obsahem však tahle deska strčí do kapsy 95% všech klasických alb. Musím přiznat, překvapilo mě, že mě deska takhle zaujme. Široká škála výrazů, témat a skvělý rap dvou hlavních protagonistů a do toho Jozef Engerer, který má na starosti 13 z 22 produkcí na albu, které se myslím všechny velmi povedly. Většina jeho beatů není žádná nudná vata, místo samplů je založena na hře živých nátrojů - vše je proloženo trefnou kytarovou hrou, která hraje zrovna podle nálady textu, tu a tam piano (odzbrojující je zejména v úvodní "Sucker punch"). Zbytek hudby ale rozhodně nevyplňují žádná béčka - dvakrát skvěle Dj Wich, úžasnou skladbu o basketu dal dohromady Dj Fatte (díky chlapci!), dvakrát veterán Jazzy, Grimaso, Abe, Dtonate a Ghosttown. Jožo Engerer je vyobrazený už na obalu mixtapu, kterou chalani pojali velmi vtipně (vzhledem k tomu že Červený trpaslík je můj šálek kávy - u mě další body navíc). Samotné texty mě jsou docela zábavné, Delika se Supou si nejde splést, skvěle se doplňují, každý má na desce několik vrcholů (Supa v M.J., Delik v "Dalšie cigo") jejich rap totiž kromě slov je zábavné vnímat i v jiných rovinách. Jako jedni z mála, ač rapovat o tom umí kdekdo, přináší do hry disciplínu, která se jmenuje flow, možná proto jdou všechny skladby poslouchat i několikrát aniž by začly nudit, jak se mi občas u hiphopu stává. Delik přechází plynule z rapu do zpěvu, Supa se svůj rap snaží taktéž obohatit. Další kapitolou jsou témata. Moja Reč neobvykle hodně rapuje v příbězích, i když většinou to jsou příběhy trochu přitažené za vlasy a s notnou dávkou sci-fi, vše je avšak proloženo s humorem, tahle vlastnost, totiž udělat si ze sebe srandu, se mi líbí. Ze spoluprací je cítit přátelský duch, Delik se Supou jsou však tak dobří, že z hostů nikdo příliš nevyčnívá, nejvíce se mi líbí paradoxně Greg Delcore, který spíše jen dokresluje atmosféru písně, než že by sám podával kdovíjaký pěvecký výkon. (Majk Spirit v "Čo sa týká mňa" je taky ve formě) Parádní skladby. To jak za posledních pět let tahle dvojice hiphopově vyspěla je ukázkou toho, že s hiphopem to není zas až tak zlé. A když se ještě k tomu přidá výborná práce Jožo Engerera a dalších, z proklamovaného mixtapu je tu jedna z nejlepších hophopových desek, co jsem v našich končinách slyšel.

Kam dál