4.11.2006 James Brown

5. května 2007 v 3:37 |  Koncerty
V sobotu 4. listopadu k nám po dvou letech již podruhé zavítala legenda světové hudební scény James Brown. Ačkoli tomuhle pánovi je už vysoko přes sedmdesát je stále v neuvěřitelné formě a jezdí po celém světě jako za mlada.
Před dvěma lety jsem byl nadšen, a tak jsem tento rok neváhal ani minutu a koupil si lístky. Organizátoři spojili koncert s afterparty v klubu Face to face, a tak večer plný funku mohl začít. Nešťastnou se ukázala být volba první předkapely. Softrock od Francoise Pignona v tu chvíli nikoho nelákal, jeho kapela ale naštěstí pochopila a brzo to zabalila. Pro někoho jako James Brown by se slušeli minimálně Moneky Business... Jako druzí, stejně jako před dvěma lety, vystoupili Gulo Čar se svým romským pojetím soulu a musím uznat, že oproti vystoupení před dvěma lety se mi zdá, že dozráli, a bylo cítit více amerických a méně romských prvků, což nebylo na závadu, chvílemi jsem se ale ve směsici groovu ztrácel.
The Soul G's, kapela Jamese Browna asi po dvaceti minutách vtrhla na podium, aby zahájila soulovou smršť. Na začátek koncertu jsem se nejvíc těšil, protože jsem byl zvědav, s čím kmotr soulu na nás vyrukuje, konce jeho show bývají už léta stejná. Doprovodná kapela vylezla na podium ve skoro stejné sestavě jako před dvěma lety; ve slušivých červených oblecích se dvěma bubeníky, třemi kytaristy, trojčlennou dechovou sekcí, perkusistou a dvěma basáky včetně legendy Freda Thomase, který s Jamesem natáčel již v roce 1971, udávajícímu rytmus a stojícímu v pozadí a pokyvujícímu celý koncert do rytmu hlavou.
První skladba Soul power'74, i se slavným Maceovým sólem, které střihl skvělý saxofonista, obrovský běloch s copánkem, ale s velkým uměním. Za rytmu skladby Ain't it funky na podium vtrhly čtyři Brownovy divy (The Bittersweets), všechny černošky v modrých přiléhavých šatech a sice s bříškem, ale s hlasy jako zvony. Poté uvaděč koncertu po vyjmenování všech Brownových alias a přezdívek a neuvěřitelných pětisekundových inter největších písní Brownovy éry z nich např. Payback, kterou úvodili, jsme bohužel neslyšeli, přišel Brown za obrovského potlesku a všech stojících diváků, včetně míst na sezení si ani nevychutnal ovace a už začal v rytmu Make it funky a roztancoval doslova celou halu. To, že celý koncert v tomto rytmu nemůže utáhnout, bylo všem jasné, následovaly ale další diskem stříhnutá Living in America za přispění zpěvaček - Gimme some more nebo Doin' it to death, kde dával spoustu sólového prostoru zejména svým kytaristům.
Oproti koncertu před dvěma lety mi možná trochu připadalo, že jsem sól slyšel více a myslím, že to bylo bohužel na úkor počtu písní, většina z nich se totiž odehrávala v těch pomalejších tempech, což na druhou stranu, přihlédneme-li k věku mistra bylo pochopitelné. Uprostřed koncertu jsme se tedy dočkali kombinace Georgia on my mind, Prisoner of love a Try me, kde se snad během patnácti minut vystřídala většina sólistů. Ve svižnějších verzích jsme se dočkali také kratičké I'll go crazy, Papa's got a brand new bag nebo Brownova nejstaršího hitu Please please please, který tento rok oslavil padesáté narozeniny. S politováním musím říct, že u několika písniček jsme se dočkali jen kratších verzí, než tak jak je znám z desek, a také mě mrzelo, že více nevyužil svých hlasově výborně disponovaných zpěvaček. Jedna z nich zazpívala od Janis Joplin skladbu Mama said, jen škoda, že jsem neslyšel Respect od A.Franklin jako před dvěma lety. Všiml jsem si, že tentokrát zpěvačky více tancovaly, k tomu jim pomáhaly dvě mladé slečny, které se natřásaly po boku kmotra soulu a několikrát ho vyhecovaly si s ním zatancovat jeho pověstný goodfoot taneček. Co tenhle pán během těch dvou hodin ve svém věku dokáže uskákat bylo s podivem.
Po svižnější (a asi nejlepší) první třetině a vláčnějším prostředku s množstvím velmi dobrých individuálních výkonů přišel asi zlatý hřeb večera - píseň It's man's world, v jejíž asi desetiminutové verzi si jednak James zahrál na klávesy, což dělá s chutí a rád, a když i ve svém věku občas vezme taktovku kapely do svých rukou, musel jsem se až usmívat, bylo dojemné jak všichni ti muzikanti lpí zrakem na Jamesovi a jeho ruce, která často ukazovala pianissimo na své bubeníky a kytaristy, aby byl lépe slyšet. Nádherná skladba, chvílemi bylo slyšet arénu jak zpívá s Jamesem a nezapomněl sdělit srdceryvné sdělení celému světy... we've got to love each other... bylo to dojemné, ale z jeho úst též trochu komické, vzpomenu-li na jeho příběhy z "mládí". Poslední dvě písně mě nepřekvapily - I feel good, kde jediný, kdo netančil v sále, byla snad jen bába Tutovka a poslední pecka Sex Machine se skvělými dvěma bridge přechody byla skvělým zakončením koncertu. Úlohu Get on up Bobby Byrda převzal zpěvák v černém sáčku, který většinu koncertu pomáhal Brownovi s vokály a v závěru si jednu sloku střihl sám, a tak teprve teď bylo slyšet, jak by to bylo asi bývalo vypadalo, kdyby se psal rok 1975. Přídavek se nekonal, zvukař bohužel vytleskání publiku nedovolil. Po dvou hodinách byl konec, ale tady by byly málo i čtyři.
Myslím si, že přijede-li James příště, tak už asi na něj nevyrazím, tentokrát mě bohužel, narozdíl od vystoupení před dvěma lety ničím nepřekvapil a chvílemi koncert připomínal spíše velkou kabaretní show, ale i jenom díky těm hardfunkovým zábleskům, kdy diktoval tempo své kapele, budu nicméně asi navždy litovat, že jsem se nenarodil o třicet let dříve v Georgii a že jsem ho naživo nikdy neviděl na začátku 70. let s jeho J.B.'s...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama