Curtis Mayfield - alba

13. května 2007 v 19:40 |  Curtis Mayfield
Curtis (1970)
Na začátku roku 1970 začala být skupina Impressions, pro níž Curtis Mayfield skládal, malá v kramflecích a jelikož měl při sobě nový materiál a hlavně motivaci něco dokázat, tak se vrhnul na sólovou dráhu. Podmínky k tomu měl již vytvořené, jelikož si desky mohl vydávat na svém vlastním labelu Curtom, který založil v roce 1968 a na kterém vydával desky a singly pro sebe a hudebně spřízněné interprety. Začátek jeho kariéry a album nazvané prostě "Curtis" znamenal pro něj velký hudební posun, který už malinko naznačil na svých posledních dvou albech pro Impressions. Konec šedesátých let znamenal také boj černošské menšiny v USA za svojí identifikaci a Curtis se stal jedním z jejich hudebních mluvčí. Svůj postoj nevyjadřoval ale nikoli ostrými hesly ale cestou nenásilí a laskavosti, která se odrazila v jeho muzice a nelehkém životě. Kromě milostných písní, kterých v šedeátých letech letech složil spousty dozrál také ve zdatného politického komentátora a jeho pichlavé písničky, zároveň často s nádechem optimismu nakonec uspěly i na poli komerčním, tedy i u bělošského obyvatelstva. Toto album jako by definovala jeho první písnička "(Don't worry) If there's hell below, we're all going to go". Skoro osmiminutový opus se skvělým funky bicími, skrečujícímu wah-wah kytarami, neuvěřitelnými smyčcovými aranžemi a proklamativním Curtisovým zpěvem. Tím jako by definoval styl muziky (ale nejen jí), který se rozmohl v první polovině sedmdesátých let nazvaný blaxploitatiton. Boj za práva menšin, rasová nesnášenlivost, sociální nerovnosti, chudý život v ghettu bylo vše co tahle píseň popsala. Zřetelný je vliv psychedelie, zejména ve hlasu Curtise, jehož falseto září celým albem jako slunce na obloze. Další písní, ve které reflektoval současnou situaci ve spojených státech byla určitě krásná několikastupňovitá "We the people who are darker than blue". Už jen samotný název dává tušit, že se jedná o píseň zabývající se rasovou nerovností na mnoha úrovních. Trochu nadeje do žil pustí pak další tentokrát skoro devítiminutový opus "Move on up", ve kterém svým lidem dává šanci na lepší zítřky. Hudebně je písnička rozdělená do dvou částí. V té první skoro až popsoulový rytmus s krásnou kytarou a smyčcovými a dechovými aranžemi. Tou pravou perlou je ale druhá část písně, ve které se vytáhnou hudebníci, kteří na Curtise na jeho albech doprovázeli. Sólo na bicí, ke kterému se pak přidají perkuse, kytara a sólo na saxofon jsou úžasné. Curtis ovšem rozhodně na albu jen nekomentoval. Majstrštyky jsou určitě krásná balada "Makings of you" nebo závěrečná smutnější "Give it up". Pochválit musím zejména krásné orchestrální aranže, ve kterých často využívá harfy, do jehož soulové muziky se tento málo využívaný nástroj se krásně hodí. Do toho pak ještě temná "The other side of town" nebo píseň věnovaná dceři "Miss black America" a je tu skvělé kompletní album. Komerční úspěch tohoto alba pak určitě trochu zjednodušil cestu dalším jako Marvin Gaye, Stevie Wonder nebo Bill Withers. Tohle album bylo tím prvním. V reedici od Rhina, kterou jsem si zakoupil byly přidány ještě singlové verze úvodní písně a některé demoverze. Opravdovým pokladem je pak pro mě čtveřice písniček, které nahrál jen sám s kapelou, bez studiových úprav. Jedná se o čistě syrový soul-funk se skvělými kytarovými sóly. Curtis ve své hře na kytaru vyjadřuje své emoce neuvěřitelně procítěně a písně "Underground" a "Ghetto child" nebo "Suffer" jsou neuvěřitelné. Jejich jemnější studiové verze vyšly na jeho pozdějších albech, ale syrovost se kterou je dovedl v roce 1970 zahrát mě úplně mrazí. Jeden z milníků soulové hudby všech dob ve skvělé reedici znamená absolutní jak říkají Američané "musthave" ve sbírce každého fandy této muziky.
Curtis live (1971)
Na začátku roku 1971, půl roku po úspěchu jeho úspěšného alba "Curtis" se rozhodl Curtis Mayfield natočit na desku svůj koncert. Nejednalo se však o koncert obyčejný. Kompilace písní sestavená ze čtyř večerů v Bitter End klubu v New Yorku v lednu roku 1971 má totiž zcela jinou atmosféru než většina koncertních desek. Prostředí v malém sále, dává skoro tušit, jako by se koncert odehrával u Vás v obýváku, kde s pár přáteli zatleskáte povedeným kouskům. Ten kdo tam tenkrát večer byl rozhodně měl zážitek na celý život. Nahrávky totiž natočil prostý kvintet hudebníků, kteří s Curtisem objížděli koncerty. Skupina hrála ve složení Curtis Myfield (sólová kytara), Craig McMullen (kytara), Tyrone McCullen (bicí), "Master" Henry Gibson (perkuse), Joseph "Lucky" Scott (basa). Tenhle kvintet dokázal předvést muziku, kterou se troufám tvrdit pak již nikdo jiný znovu neobjevil. Čistokrevný soulfunk s prvky blues a psychedelie drží všechny písně pohromadě. Troufám si tvrdit, že zejména výkon Henryho Gibsona na conga by měl být učebnicí každého začínajícího perkusisty. Krásná zvuková kvalita nahrávky dává vyniknout Curtisovu zpěvu, jehož falseto je obdivuhodně čisté. Mezi nahrávkami Curtis dokázal zaujmout publikum i mluveným slovem a prokázal, že ačkoli témata, která komentoval měla spíše nádech apelace nešetřil ani smyslem pro humor a dostatečným prostorem pro uvedení své kapely. Strukturu alba, které vyšlo jako 2LP tvoří písničky z prvního sólovky jako "(Don't worry) If there's hell below, we're all going to go", "We the people who are darker than blue" nebo krásná "Makings of you". Je opravdu vzácné slyšet tyhle písně v jejich koncertních verzích bez studiových úprav a aranží. Mají úplně jiný rozměr, mezihry nevyplňují dechy ani smyčce, ale bicí a conga, která jsou průvodcem celého alba. Ještě větší vzácností jsou předělané písně od Impressions, které jsou představeny v novém více syrovém a funkovém hávu. Jedná se především o skvěle zahrané "Check out your mind", "Gipsy Woman" nebo "We're a winner" a s neuvěřitelně krásně zahranou klasikou "People get ready". To nejlepší si ale Curtis z rukávu vysypal jakoby zničehonic. Nikdy nevydaná píseň "Stone junkie" se skvělým rapem a hlavně bravurní Curtisovou kytarou, tenhle osmiminutový opus je vrcholem alba. K tomu přidáme ještě syrovou klasiku od Impressions "Mighty mighty (spade and whitey)" s krásnou mezihrou na conga, bluesovou "Stare and stare" se skrečující kytarou a coververze soulových hitů "I plane to stay believer" a "We've only just began" a je tu jedno z nejlepších živých představení, které kdy bylo zaznamenáno na hudební nosič. Curtis potvrdil, že mezi soulovými zpěváky neměl v sedmdesátých letech konkurenci a k tomu ještě přidal svou skvělou práci na kytaru a pulzující rytmickou sekci. Reedici alba od Rhina ještě doplňují dva bonusy, které ale nejsou nutností. Dodnes je pro mě toto nejlepší koncertní soulové album, které kdy bylo natočeno.
Roots (1971)
Druhé sólové album tohoto sólového zpěváka jako by bylo plynulým pokračováním toho prvního. Jenom místo deseti písní jich máme sedm a jeho síla není tak úderná. Všechno ostatní - skvělé Curtisovy texty, výkony muzikantů a aranže zůstalo. Jeho starší tvorbě se podobají zejména zamilované písně "Love to keep you in my mind" nebo "Keep on keepin' on". Základem alba proto čtveřice písniček, které udávaly stále jasněji směr stylu blaxploitation. Úvodní "Get down" je skvělým pokračováním úvodní pecky z minulého alba, opravdovým pokladem je pak píseň o životě v ghettu "Underground" s neuvěřitelně údernou rytmickou kytarou, která před sebou valí krystalově čistý funk. Více proklamativní a bohatě orchestrálně zaaranžovaná je píseň "We got to have a peace". Čtveřici písní pak doplňuje "Beautiful brother of mine" jedna z první reflexí Curtise na život vojáků ve Vietnamu. Reedici od Rhina pak doplňují nedůležité zkrácené verze singlů. Jen škoda, že se na toto album nepodařilo dostat více demo nahrávek, které v reedici jsou třeba na prvním albu v delších verzích nežli potom na albu "Love". Curtis ale tímto LP jen potvrdil svou stoupající sólovou hvězdu.
Superfly (1972)
Back to the world (1973)
Čtvrté album je trochu ve stínu jeho předešlého povedeného soundtracku "Superfly". Ačkoli na něm najdeme stejně silné písničky v jeho diskografiích bývá většinou považováno za ústup ze slávy. Já si myslím nicméně pravý opak. Výrazný posun je cítit hlavně v textech, kde se zabývá problematikou ochrany života na zemi a zamýšlí se nad důsledky devastace země. Obzvláště úderné jsou první tři písně "Back to the world" pak asi nejlepší funk od Curtise vůbec v "Future shock" a balada s neuvěřitelnou závěrečnou smyčcovou pasáží "Right on the darkness". Dalšími hity alba jsou povedená "If I were only child again" a temná nádherně zabalená do skrečujících kytar "Canť say nothin'". Ostatní písně pak již jen vkusně doplňují koncept tohoto alba, které svým provedením se řadí mezi jedno z mála povedených koncepčních alb věnovaných životnímu prostředí v takovém stylu v jakém to dokázal jen Curtis Mayfield.
Got to find a way (1974)
První album z roku 1974 již sice nenabídlo tak hitovou kolekci jako ta minulá, nicméně Curtis v něm opět zachoval velmi vysoký standard své tvorby, kterou si udržoval v první polovině sedmdesátých let. Album zachovává obvyklý standard. Tři temné písně v hávu blaxploitation reprezentuje především skvělá "Cannot find a way" s krásnými smyčcovými aranžemi a tvrdou basou, druhá polovina písně se line již jen v instrumentálním hávu a je opravdovou lahůdkou. Prvním singlem alba písní "Mother's son" potvrdil svojí lásku k funku, skvělí muzikanti a rytmus, který předvedl i v úvodní aranžérsky skvěle roztrhané "Love me (right in the pocket)". Tyto písně ačkoli mají všechny přes šest minut mě baví od začátku do konce a patří mezi nejlepší skladby jeho tvorby vůbec. Jemnější písně jako "A prayer" nebo "You don't love me" jako by naznačovaly, že Curtis od politického komentování se přesunul spíše k romantičtějším textům, jakoby se vrátil do éry Impressions, ale se skvělým 70s zvukem.
Sweet exorcist (1974)
Druhé album Curtise z roku 1974 je plynulým a zdařilým pokračováním toho předešlého, i když možná s trochu většími hity než na minulém "Got to find a way". Úvodní "Ainť got a time" je co se týče aranží a rytmu skoro pokračování písně "Cannot find a way" z minulého alba. Následuje pak krásná balada "Sweet exorcist" s krásnou Curtisovou wahwah kytarou. Na albu potvrdil pověst jednoho z nejromantičtějších textařů a zároveň skvělého kytaristy a hudebníka. Zejména hit "Kung-fu" s výbornými bicími a klávesami je perlou alba. Písně "Suffer" a "Power to the people" již Curtis dříve natočil, ale až teď je zaranžoval a na albu jsou opravdovými skvosty. Závěrečný klasický curtisfunk v "Make me believe in you" jen dokresluje další ze standardně kvalitních alb, která Curtis dokázal natočit.
There's no place in America today (1975)
Pro mě absolutní vrchol Curtisovy tvorby znamenalo toto album. Je až neuvěřitelné, že po tolika letech práce s Impressions a sedmi svých sólových albech dokázal nahrát tak silné písně. Už cover alba mě hned zaujal, bohatí běloši v autě kouřící cigaretu a zástup černošských obyvatel čekajících ve frontě, to vše v designu třicátých, čtyřicátých let. Jako by dávalo tušit jaké bude tohle album. Hned první píseň "Billy Jack" s minimalistickými bicími a kytarou, ke které se v druhé polovině písně přidají neuvěřitelné dechy aranžované blízkým spolupracovníkem Curtise Richardem Tufem. Absolutní killer. Další tahák alba je krásná balada "So in love" s nádherným textem, Curtis v té době byl čerstvě zamilován a málokdo o lásce uměl tak básnit jako on. Nádherných pět minut s dominantní klávesovou linkou, skvělými bicími a Curtisovým falsetem. Dalším vrcholem alba je lowtempový funk v "Hard times" s neuvěřitelnou kytarou od Curtise, na kterou sólo předvedl také v krásné "Jesus", ve které se vyznal ke svému náboženství. Ostatní tři písně "When seasons change", "Blue monday people" a závěrečná skvělá "Love to the people" jenom potvrzují kompaktnost a celistvost tohoto alba, které zejména svými aranžemi (tentokrát s minimem smyčců, což myslím prospělo), melodiemi a skvělými texty (což je u Curtise zvykem) se řadí mezi mé nejoblíbeněnší soulové desky všech dob.
Give get take have (1976)
Album z roku 1976 se neslo již v trochu jiném producentském stylu, nežli předchozí. Syrově čistý funk a sociální komentátorství nahradily balady, milostné písně a orchestrální aranže. Rozhodně nelze říci, že by se jednalo o album špatné. Z desky vyčnívá singl "Only you babe" a závěrečná "Welfare man", která jakoby byla pokračováním jeho tvorby na albech z roku 1974. Do jeho tvorby se začaly pomalu vkrádat vlivy disca, ale zatím jen velmi tlumeně zejména v písních "Party night" nebo "Soul music". Nejpovedenější písničkou je tak paradoxně coververze "Get a little bit (Give, get, take and have)" se skvělou melodií a Curtisovým frázováním a podařenou dechovou sekcí.
Never say you can't survive (1977)
Poslední z alb pro svůj label Curtom, které si i celé sám produkoval je skoro již výhradně o lásce. Dalo by se říci koncepční album, které otevírá chytlavá "Show me love", která byla i singlem a v dalším písních o lásce dokáže zpívat sice ne již s takovými chytlavými melodiemi, ale zato s emocemi, které jsou cítit v jeho hlase, kterým jsem vždycky věřil. Nástupce minulého alba již bohužel nebyl tak úspěšný prodejně a Curtis pak již na svou původní tvorbu z let 1970-1977 kvalitativně nikdy nenavázal.
Short eyes (1977)
Soundtrack k filmu Short eyes již nebyl tak úspěšný jako klasika "Superfly" nicméně aranže na něm byly ještě v klasickém stylu a zejména singly "Short eyes" nebo "Doo wap is strong in here" se mu velmi povedly.
Love (unreleased) (1970-1971)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama