JB's, Lyn Collins a další

7. května 2007 v 7:43 |  J.B.'s & Co.
Anna King - Back to soul (1964)
První album, které kdy James produkoval pro někoho jiného než on sám, pokud nepočítám Famous Flames. Anna King byla jeho vokalistkou v polovině šedesátých let a na tomto albu si dal opravdu záležet. Některé písně už vyšly na kompilaci "Funky divas" nejznámější je asi duet s Bobby Byrdem "Baby baby baby". Většinu alba plní pomalejší písničky, nejspíš ty na které si James sám netroufnul, ale také zajímavá zpestření v podobě latinských vlivů. Většinu skladeb složil sám James ať už pod svým jménem nebo jinými pseudonymy (bylo to období sporů s jeho labelem), zvuk jeho kapely je nepřeslechnutelný a to zejména v hitu "If you don't think", který Anna na své album nazpívala poté, co jej jako singl vydala Tamma Montgomery.
Marva Whitney - It's my thing (1969)
Tohle album vyšlo v reedici na cd na začátku tohoto století ve vydavatelství SoulBrother records a díky jim za něj. Nejenom, že přináší celé album, nýbrž i některé singly a nevydané písně, které už Marva po odchodu z kapely nestačila vydat. Cd bohužel není ani albem ani kompilací, chybí na něm pět písní, které Marva v tomu období vydala ať už jako A nebo B stranu singlů. Je to trochu s podivem, časově by na albu místo bylo. Druhým jednoznačným mínusem alespoň pro mě je to, že skladby nebyly zvukově vyčištěny. Praskání vinylu bych snad pominul, ale v mnoha písních je dokonce slyšet nepřijemné syčení, když Marva zpívá hlasitěji.(obzvláště "I'll work it out" nebo "What kind of man"). Proto se smutkem musím konstatovat, že obyčejnému posluchači bohatě postačí to, co vyšlo Marvě na kompilaci "Funky divas", zvukově nahrávka tuto jasně předčí. Je to velká škoda, obzvláště proto, že vydavatelství společně vydalo album i na vinylu. A tak tohle album mohu doporučit jen největším fandům. Samotná hudba je skvělá. Jednoznačně největším hitem je odpověď na hit od Isley Brothers "It's my thing pts.1&2" (bohužel zde rozseklou na dva kousky/ne tak na Funky divas), ve které JB Orchestra předvádí skvělou práci. James se vůbec nijak nešetřil a toto album se rozhodně vyrovná jeho nejlepším albům. Dalšími hitovkami jsou "Unwind yourself" (též by zasloužila remastering) nebo funky odšláplá "I made a mistake, because it's only you". Na albu je také pár skvělých instrumentálek, kde sice Marva nezpívá, ale z hudebního hlediska mi nevadí. Jen škoda, že třeba u "In the middle" se vešla na album jen její první část (celá je na vzácné kompilaci "Soul pride-instrumentals 60-69"). Mezi bonusy vyčnívá hit "What do I have to do to prove my love to you" nebo např. funková "He's the one", kterou James nazpíval i v mužské verzi jako "She's the one"(na kompilaci "Foundations of funk"). Marva umí skvěle zařvat do rytmu písní, tak jak to dělal James a s kapelou si na desce rozumí. Některé pomalejší kousky jako "If you love me" nebo duet "Sunny" s Jamesem album příjemně zkrášlují.
Maceo & All the king's men (1970)
Další hudební odbočkou ve vývoji skupiny okolo James Browna byl vlastní projekt jeho dvorního tenorsaxofonisty a později i bandleadera Maceo Parkera, který na konci velmi plodného roku 1969 opustil James Brown orchestra, aby založil vlastní kapelu All the king's men. Součástí skupiny byli vesměs bývalí hráči v Jakešově kapele, se kterými se maceo dobře znal z druhé poloviny šedesátých let. Zatímco tedy Brown nahrával s bratry Collinsovými a Bobby Byrdem "Sex machine" Maceo Parker získal prostředky na svůj vlastní projekt. Zůstane asi navždy záhadou proč tato skvělá deska nezačala nikdy rotovat v rádiích a můžeme se jen dohadovat jak velké úsilí vynaložil James na potlačení promo této nahrávky. Co je ale bez pochyby je vysoká hudební úroveň této nahrávky. Maceo kromě toho vzal do ruky i altsaxofon, na který se začal přeorientovávat z tenoru angažoval do svého projektu dva dvorní Jamesovy kytaristy šedesátých let Alphonso Kelluma a Jimmyho Nolena (ten se po roce k Jamesovi vrátil). Skupinu doplnil trumpetista a také zpěvák na nejpomalejší písni alba Richard "Kush" Griffith, tenorista Eldee Williams, na basu Bernard Odum a za bicí se posadil Maceův bratr Melvin Parker a show mohla začít. Nahrávka sice nemá tak kvalitní zvuk jako Jamesovy nahrávky, ale o to více ho nahrazují výkony Maceo Parkera. Maceo zabírá 90% sólového času, slyšet jsou ale i jeho kolegové, zejména ve hravé skladbě "Funky women". Mezi jednoznačně nejlepší skladby patří úvodní skvělá "M-a-c-e-o" pak předělávka hitu "Chicken" pod názvem "Southwick", který se objevil již na některém z instrumentálních alb Jamese nebo předělávka slavné singlovky Sly & Family Stone "Thank you (falletin be mycelf again)" Tahle verze byla pak také základem pro též skvělou předělávku z roku 1975 na albu "Hustle with speed". Mě obzvláště zaujala downtempová skladba "Better half" se skvělými dechovými aranžemi a rytmickými změnami. Maceo je králem svého saxofonu v každé skladbě a je jen škoda, že v téhle sestavě už nikdy skupina nic nenatočila. James si pamatoval muzikanty, kteří mu pláchli a až na sólisty Macea a Jimmyho Nolena je už do své skupiny neangažoval. Maceova síla největší síla nebyla ve vokálech ("Got to get cha", "Don't waste time in this world today" - škoda, že k téhle skladbě zpívané jen trumpetistou Kush Griffithem nepřizvali jednu ze zpěvaček), ale ve skvěle naporcovaných a sekaných sólech, která v rytmu skvěle proplouvají jak ta nejrychlejší plachetnice poháněná čerstvým větrem. To, že Maceo měl úspěch s tímto albem jen lokálně a nikdy se dále neprosadil je pro mě záhadou. Žádné z jeho dalších alb (ať už "Us" s J.B.'s z roku 1972 nebo jeho alba z devadesátých let) se už nepřiblížilo syrovosti a pravdivosti tohoto jeho debutu.
Lyn Collins - Think (9/1972)
Na prvním albu Lyn Collins známé jako "Female Preacher" zpěvačky, která se držela s Jamesem v jeho nejkreativnějším období začátku sedmdesátých let najdeme její největší hit "Think". Lyn navázala v tomto na Vicki i Marvu a většina jejich textů se vztahovala k boji za práva žen, její písně byly štiplavé, ale to bylo v té době běžné. Na albu jsou jak rychlejší kousky jako "Fly me to moon" nebo "Things got to get better" tak pomalejší balady, ve kterých Lyn se svým plným altem exceluje. Skvělá je předělávka Billa Witherse "Ain't no sunshine" nebo "Woman's lib". Album rozhodně stojí za poslech, Lyn s J.B.'s v zádech je excelentní kombinace.
J.B.'s - Food for thought (1972)
V roce 1972 skupina J.B.'s vydala své první album, ačkoli se rozhodně nejednalo její fakticky první nahrávku. Sama o sobě kapela rozhodně nebyla ničím novým, jelikož její vznik se datoval již od poloviny šedesátých let, kdy se začalo tvořit jádro skupiny, které na počátku sedmdesátých let vydalo i toto album. Dvě z písní "The Grunt" a "To my brother" nahrála původní sestava z roku 1970, kdy v hráli bratři Collinsové, ostatní písně jsou až z druhé poloviny roku 1971, kdy se jejím hlavním vedoucím stal Fred Wesley. Asi největšími peckami a také nejúspěšnějšími singly v krátké historii kapely se staly úderné skladby "Pass the peas" a "Gimme some more" s výbornými dechovými aranžemi a klasickým Fredyho sólem na trombón, který od ostatních kapel skupinu na začátku sedmdesátých let tak odlišoval. Skvělá je Fredyho kompozice "Blessed blackness" s krásně jemným trombónem v čele a také "Hot pants road" s klasickou basovou linkou, kterou složil St. Clair Pinckney. Další skladby už jsou k poslechu i na albech JBho a to "Escape-ism" nebo pokud se jedná o znělku k filmu King Heroin.
J.B.'s - Doin' it to death (1973)
Album Doin' it to death následovalo po nikdy nevydaném LP "Watermelon man", z kterého alespoň titulní píseň vyšla na Funky good time anthology. Na albu je citelná zejména účast vrátivšího se altsaxofonisty Maceo Parkera, který v titulní písni fláknul i sólo na flétnu. Titulní píseň se stala největším hitem skupiny a nachází se i na většině kompilacích největších hitů Jamese Browna. "We gonna take you hiiiiigher" si fred se zbytkem kapely s chutí zařvali. Album svými mezihrami reaguje na aféru Watergate. Poslední skladbou "You can have watergate but gimme some bucks and I'll be straight", J.B.'s popsali žánr jménem funk. Neuvěřitelná rytmická kytara a bicí Jabo Starkse s měnícími rytmy procházejí písní jako nůž máslem. Neuvěřitelná souhra trytmické sekce a sólistů, pro mě jedna z nejlepších instrumentálních písní, co kdy složili. Dalšími vrcholy alba jsou "More peas", kde ale spíše doporučuji o pět minut delší prodlouženou verzi písně na antologii Funky good time nebo kytara Jimmyho Nolena v "La di da la di day". Píseň "Sucker" je pak be-bop jazzovým ultrarychlým výletem skupiny do krajiny, do které pak již nikdy nezavítala, ale Maceo s Fredem ukazují, že své nástroje ovládají bravurně a sólo Johnyho griggse na conga v závěru písně je klenotem.
Fred Wesley and J.B.'s - Damn I'm right somebody (1974)
Další album skupiny tentokrát pojmenované jako Fred Wesley and J.B.'s načíná v pomalém slowfunk rytmu "Same beat pt.1" pouze v singlové verzi (ta plná je na Funky good time antologii). "Blow your head" je jednoznačná hitovka, singlovka, která je pak bez klávesové hyper linky k poslechu na kompilaci "James Brown funky people vol.3". Dalším vrcholem alba je pak skladba "If you don´t get the first time" nebo "Damn I'm right somebody". Písně o černošské hrdosti, vzpurná nálada, která se prolíná celým albem je cítit v každém tónu. Originální je pak sice ne tak hudebně zajímavá ale s rozhodně zajímavým sloganem "I'm payin' taxes, what am I buyin'". Povedené album pak dokončují volnější písně "Going to get a thrill" a remake Gayeho "You sure love to ball".
Fred Wesley and New J.B.'s - Breakin' bread (1974)
Čtvrté album skupiny tentokrát pojmenované jako Fred Wesley and The New J.B.'s, je asi tím nejméně profláklým, všechny písně uvozují krátká třicetisekundová intermezza. Rytmus se ve skladbách už trochu mění, není to ten klasický dřevní oldschool funk, skupina zavítává do vod, které nabízela polovina sedmdesátých let. Na beatu byl vliv P-Funku znát, muzikantům to ale určitě prospělo a dalo by se říci, že Fred šel s dobou aniž by opustil klasickou strukturu J.B.'s hitů. V úvodní "Breakin' bread" poprvé rapuje Fred Wesley celou písničku. Oproti minulé desce je výrazný posun od vážnějších témat, k veselejším párty songům. Jimmy Nolen je skvělý v "Rockin' funky watergate", funky beat a typická Jimmyho kytara. Ostatní písně jsou hudebně rozhodně zajímavé, už ale ne tak rytmicky úderné jako dříve.
Lyn Collins - Check me out if you don't know me by now (1975)
Druhé album Female Preacher naštěstí James stačil natočit ještě v době, kdy z původních J.B.'s ještě něco zbylo. Na některých písních už se kapela nepodílela jako na "Rock me again (6 times)" většina je ale natočena ještě ve staré sestavě. Měl jsem to štěstí, že jsem sehnal toto album přes internet od P-Vine records, kteří na album přidali osm bonusů, písniček, které Lyn natočila jako singly mezi svými dvěma alby. Ten nejlepší soul je slyšet v "Me and My Baby Got a Good Thing Going" nebo v úžasné "Take me just as I am", která plyne jako valící se kamení, Lyn skvěle frázuje a do toho Maceovo sólo. Kdo neslyšel, neuvěří. Nechybí ani dvojice pecek "You can't love me if you don't respect me" se kvělou kytarovou linkou a psychedelickým saxem který brousí píseň jako šmirgl a "We Want to Party, Party, Party", která není ničím jiným než dancefloorovým trhákem. Toť bonusy. Z původního lpčka jasně vede remake hitu "Mr. Big Stuff", který se v závěru strhne v neuvěřitelnou jízdu kamiónem narvaným tou nejlepší rytmikou, která kdy byla slyšet pod sluncem. Pomalejší kousky "To each his own" nebo závěrečný epos "If you don't know me by now" jen zkrášlují atmosféru tohoto neuvěřitelného cd. Fantazie - 18 písní - povinný poslech. Lyn Collins ukazuje, že její hlasový rejstřík je obdivuhodný a smysl pro rytmus a souhru s kapelou má v srdci. Za to této paní, která před dvěma roky (13.2.2005) zemřela díky.
J.B.'s - Hustle with speed (1975)
Posledním nadechnutím v původní historii kapely byla jejich deska "Hustle with speed". Těsně před jejich rozpadem se podařilo složit opravdový skvost. "It's the J.B.'s monaurail" je osmiminutová slowfunková hymna, při které na parketě jsem schopen vylovit z arsenálu ty nejlepší taneční pohybové krace. Feeling, který má tahle písnička s neuvěřitelnými perkusemi a zdůrazněním na bicí v závěru písně, mě absolutně dostává. Měl jsem to štěstí, že jsem po amazonu koupil toto cd se čtyřmi bonusy včetně úvodní "Everybody wanna get funky one more time pts.1&2", posledním singlem, který J.B.'s ve své éře natočili. Z původní sestavy dokonce už i vokály zbyly na Jimmyho Nolena, který s Jamesem vydržel až do své smrti v roce 1983. Jediná vada na kráse je, že dvě části téhle písně nejsou plynule spojeny, ale že na sebe navazují s mírným ztišením a to zrovna u senzačního bridge, který kapela rozjela. V pt.2 pak rozjede Jimmy skvělé sólo, opravdu radost poslouchat. Fred Wesley exceluje na trombon v "Transmograpfication" a neuvěřitelný je také remake hity Sly Stonea "Thank you for lettin' be me myself and you be yours", který sice s originálem nemá moc společného, ale bicí a scratching guitar, která vládne touhle devítiminutovou písní jsou skvělé. V závěru si i Fred střihne sólo, opravdu povedené. Zbylé písně alba se rozhodně nedají označit za filler, J.B.'s ačkoli už viditelně byli na konci s inspirací, na tom byli instrumentálně stále velmi dobře a jejich rytmická souhra byla tak kvalitní, že cokoli, co by v tomto období natočili by bylo na jazzfunkovém poli nadprůměrné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama