Aretha Franklin - alba

20. května 2007 v 0:27 |  Aretha Franklin
I never loved a man the way I love you (1967)

Aretha Franklin původně se uvedla do historie populární muziky právě tímto albem. Byla to právě spolupráce s producentem Jerrym Wexlerem a skupinou Muscle shoas, která ji pozvedla do výšin. Tohle rozhodně nebylo její první album, v první polovině šedesátých let se věnovala především jazzu a gospelu. Do této chvíle ještě žádná zpěvačka nenatočila tak silnou kolekci soulových písniček. Dalo by se říci, že od tohoto LP jí plným právem náležel titul Queen of soul. Zpěvačka s tak plným hlasem, která by se takhle prosadila na poli populární hudby tu ještě nebyla, nad jejím hlasovým rejstříkem žasli i sami muzikanti na svých studio sessions, když toto album nahrávali. Přitom toto album se nijak nelišilo od těch, která ve svých dalších osmi nejplodnějších letech natáčela. Nebyla to nicméně její vlastní písnička, která se stala jejím největším hitem, ale hit "Respect", který původně natočil předčasně zesnulý zpěvák Otis Redding a který se stal hymnou ženské emancipace. V jejím podání za skvělé produkce a vokální pomoci jejích sester Ermy a Carolyn tahle píseň opanovala všechny hitparády ve své době a stala se tím hitem, který Arethu proslavil. Celé album, které vyšlo v devadesátých letech v reedici je natočeno v mono verzi, která je obohacena třemi stereo verzemi singlů. Dalším tahákem alba je bezpochyby rhythm&bluesová "Save me" se skvělou rytmickou kytarou a skvělým výkonem Arethy. Co se týče textů je jasné hned od začátku o čem Aretha zpívá, je to láska na všechny způsoby, kterou dokáže vyjádřit jak v coververzích od jiných umělců jako Raye Charlese nebo Sama Cooka, tak v některých svých vlastních skladbách, se kterými jí pomáhala zejména její sestra Carolyn a Aretha si je sama dokázala zahrát na klavír. Právě její hra na klavír se pak stala jejím poznávacím znakem v jejím nejslavnějším období, tady v letech 1967-1974. Krásné balady jako "Do right woman, do right man", "I never loved a man" nebo "Dr. Feelgood" rozhodně neomrzí ani dnes, kdy se skutečně nadaných zpěvaček najde jen pomálu.
Aretha arrives (1967)

Svůj obrovsky rychlý vzestup na americké soulové scéně Aretha zažehla v pětadvaceti letech, tedy v době kdy již byla vyzrálou zpěvačkou. Její druhá deska vyšla hned půl roku po jejím debutu, ostatně během prvních čtyř let jejího zlatého období plnila limit jedno album za půl roku. Její obrovské hlasové dispozice, které posouvaly písně do úplně jiných rovin navždy změnily úlohu ženských zpěvaček v soulové muzice a muzice vůbec. Společně se svými sestrami, které jí ve všech písních vokálně podporovaly ovládla Ameriku. Její druhé album bylo zcela jistě ve stínu toho prvního, jednak neobsahovalo takový hit jako "Respect" a jednak prostě vyšlo příliš brzy. Nic to ovšem nemění na tom, že jde o zásadní kolekci v její diskografii. Hitem se měla stát coververze "Satisfaction" v níž rytmická sekce Muscle Shoas Jerryho Wexlera předvádí mistrovské umění, soulové předělávky tohoto hitu se bohužel nikdy nepřiblížily originálu ač květnatý Arethin hlas tenhle hit obohacuje. V tom je též možná jediná výtka, kterou k Arethě mám, a tou je to, že občas prostě moc řve a to v hlavně v pasážích, ke kterým by se hodil jemnější projev. Její ekvilibristika vzápětí ale všechny tyto mé výtky odnáší do pekel. Předělávky "Night life" nebo "That's life" jsou krásnými kousky a troufám si tvrdit, že ty se povedly už lépe. Pro Čechy asi největším hitem bude slaďáček "Prove it", který tak krásně zvěčnila na albu Songy a balady Marta Kubišová. Mezi další vrcholy patří též "Baby I love U" a její sestrou Carolyn napsaná příjemná rhythm&bluesovka "Ain't nobody (gonna turn me around)". Ostatní písně už nejsou takovými trháky avšak soulový feeling, který Aretha předvádí z něj dělá jednu z nejkrásnějších milostných desek šedesátých let. Hlas královny, bluesová kytara a jemné aranže, tak lze popsat Arethino druhé album, pro krásné chvíle s milovanou osobou jak ušité na míru.
Lady Soul (1968)

Poté co Aretha prorazila se svým singlem "Respect" nic jí nebránilo v cestě s vydávaním dalších a dalších alb, která zhruba každých půl roku vydala. Album Lady Soul považuji ze jedno z jejich nejlepších. I na tomto albu zachovala obvyklou strukturu jejích alb, a to že přezpívala písně svých oblíbenců, které doplnila vlastními kompozicemi. Na tomto albu se jí povedla předělávka "People get ready" od Impressions a taky "Money won't change you" od Jamese Browna. Největším hitem se stala pecka "Chain of fools", která je na albu navíc ještě jako bonus v prodloužené verzi s delším intrem. Dalším hitem je bezpochyby dnes již soulová klasika "(You make me feel like)A Natural woman", kterou v novějším hávu v devadesátých letech přezpívala i Mary J. Blige. Už jen pro tyhle dvě písně je cenné tohle album si pořídit. Vlastní kompozice sester Franklinových zastupuje balada "Ain't no way" a pak Claptonovou krásnou bluesovou kytarou obohacená "Good to me As I am to you". Album ukazuje, že Aretha by v klidu mohla natočit autorské album bez cizí pomoci, díky jejímu zlatu v hrdle se ale textaři a producenti rvali o to s ní nahrávat. Jerry Wexler a jeho background banda Muscle shoas měli taktovku pevně v ruce a písním dávali krásné soulové, bluesové aranže. Díky účasti v producentském týmu Arethy Franklin se stal známým i aranžér dechů Arif Mardin, známý pak především díky spolupráci s Chakou Khan nebo Average white band. Album na konci v reedici doplňují čtyři mono verze singlů z desky, které dnes se všechny již dnes dají považovat za klasiky.

Aretha Now (1968)

Arethy čtvrté album pro Atlantic records pod producentskou taktovkou Jerryho Wexlera zároveň ukončuje neuvěřitelně plodné období roků 1967 a 1968, kdy Aretha vydala hned čtyři studiová alba (I never loved a man, Aretha arrives, Lady Soul). Na úspěch Reddingova hitu "Respect" dokázala Aretha navázat hned několika silnými písněmi a definovat tak klasický zpívaný soul konce šedesátých let. V sedmdesátých letech se její tvorba trochu více rozmělnila směrem k blues a jazzu, na této desce najdeme však pravověrné r&b. Aretha složila pouze jednu píseň, a to hned úvodní hit "Think", který spolu s tehdejším manželem natočila jako reakci na smrt Martina Luthera Kinga, kterého osobně znala a na jehož akcích dokonce zpívala. Deska má všechny ty zvukové, šumové neduhy jejích prvních desek, to je ale ovšem jediný malinká vada na kráse jinak sice krátkého (ani ne 30 minut), za to však peckami nabitého výběru. Hned šest písní tvoří coververze, které tvoří prakticky polovinu Arethiny diskografie. Písně však dokázala interpretovat takovým způsobem, že nezřídka se vlastně skoro zapomnělo, kdo byl jejich původním interpretem. Je to tomu tak např. u velehitu "I say a little prayer", ve kterém vedle Arethy jsou hodně slyšet její doprovodné vokalistky pod názvem Sweet Inspirations. Dalšími trefami do černého byly písně "You send me" od Sama Cooka nebo "I take what I want" od dua Sam & Dave. Všechny brilantně zazpívané a rytmikou od Muscle Shoas (též např. Bobby Womack na kytaru) pod taktovkou Toma Dowda a Arifa Mardina nahrané. Její neuvěřitelný hlasový rozsah dával Aretě možnost k rozletu prakticky v každé písni. Po klidnějších začátcích písní na jejich konci Aretha rozpoutala většinou absolutní bouřku, díky níž můžou připadat některé písně trochu přeřvané. Mým uším ovšem její hlasová ekvilibristika rozhodně nevadí a s chutí si poslechnu i svižnější kousky, kterých je na tomto LP možná o trochu více než na ostatních deskách ("See saw", "Change" nebo "You're a sweet man"). Krásné jednoduché kompozice a ženské pěvecké nebe. Aretha tak jen podpořila horečku, která se okolo ní na přelomu 60./70. let rozpoutala a díky níž si za své jméno mohla v klidu uvést titul "Queen of soul".
Spirit in the dark (1971)

Sedmé řadové album, které Aretha natočila je hodně poznamenáno rozvodem se svým manažerem. Především její texty jsou daleko trpčí než kdysi a v Aretině projevu je to znát. Co se týče hlasového rejstříku Aretha zůstává silná v kramflecích jeko na všech svých nahrávkách. To, čím je album nejzajímavější je asi největší její autorská účast, kterou kdy na svých albech měla a písně, které složila se dají považovat za vrcholy alba. Zejména v titulní "Spirit in the dark" a pak krásné pomalé "You and me" a "One way ticket" Aretha dokázala, že by si určitě dokázala vystačit sama jen se svým zlatem v hrdle a hrou na klavír. Aretha rozhodně nebyla nikdy nejlepší pianistka, ale pro její hlas byla její hra o to víc procítěná a do hudby pasovala. Hitem číslo jedna na albu je úvodní naštvaná "Don't play that song", která se jako by mluvila z duše všem opuštěným přítelkyním a ženám a která byla velmi úspěšná ve všch hitparádách ve své době. Skvěle na album pak pasuje předělaná bluesová klasika "Thrill is gone", ve které si troufám říci, že B.B. Kinga dokázala přezpívat tak dokonale, že možná předčí i originál. Album pak doplňují svižnější soulové kousky "Pullin" nebo "Try Matty's" nebo klasika "Why I sing the blues". Tohle Arethino album šmrncnuté blues trochu více než předešlá lpčka patří dodnes k mým nejoblíbenějším, hlavně proto, že je asi tím jejím nejvíc osobnějším a zasahujícím do jejího srdce a nitra.

Hey now hey (the other side of the sky) (1973)

Již deváté řadové album během sedmi let vydala Aretha v roce 1973 a po gospelovém opusu Amazing grace. Na Aretě bylo vidět, že po úspěchu s albem "Young, gifted and black" a singlem Rock steady měla chuť něco změnit. Byla to především její spolupráce s producentskými esy Jerrym Wexlerem a Arifem Mardinem, kterou pro jednou nechala ležet u ledu. Výsledkem bylo, že požádala jazzmana Quincyho Jonese, aby jí dělal producenta. A musím říci, že tenhle krok se jí opravdu povedl. Pro Quincyho to byla jedna z prvních spoluprací, které v sedmdesátých let podnikl (později např. Rufus nebo Michael Jackson). V tu dobu téměř neznámý producent natočil dvě svá asi nejprogresivnější alba (Bodyheat a Smackwater Jack) a také na Arethině albu předvedl skvělou práci. V diskografii Queen of soul bývá toto album považováno za velký ústup ze slávy s čímž ale v žádném případě nesouhlasím. V té době se jednalo spíše o obecný ústup soulové muziky z dob její největší slávy na konci šedesátých let, žebříčkům vládly funk a později také disco. Škoda jen, že se Aretha odhodlala jen k jedné spolupráci s Quincym, rok poté se vrátila k produkci od Muscle shoas a její muzika pak nikdy nedosáhla takových kvalit. To byl nicméně obecný trend v druhé polovině sedmdesátých let, kdy se discem nechalo zabít spoustu legend. Hned na začátek musím říct, že co se týče zvuku, tak považuji toto album za její absolutně nejlepší. Jonesova vypilovaná práce je znát v každém tónu. Oproti minulým albům je znát též vysoký autorský podíl Arethy, která opět předvedla, že je i výbornou klavíristkou. Úvodní několikastupňovitou "Hey now" střídá nádherný cover od Bernsteina "Somewhere" pak svižnější "So swell when you're well" a asi nejkrásnější píseň alba "Angel". Tahle píseň, kterou složila pro Arethu její sestra Carolyn je opravdu nádherná s nádherně zamilovaným textem, krásně jemnými aranžemi a překrásným hlasovým projevem Arethy. Jedna z nejkrásnějších soulových písní vůbec, to bezpochyby. Album dále zakotvuje na hranici mezi jazzem a soulem, mezi něž občas propluje Aretin bluesový klavír. Dalším vrcholem alba je bezpochyby krásná balada "That's the way I feel about cha" s krásnými aranžemi a dechy. Trochu neobvyklou písní je jazzová "Just right tonight", která z první poloviny je čistě instrumentální s krásným klavírním sólem a konec alba pak završuje píseň "Master of eyes", za kterou dostala Aretha cenu za vokální výkon roku ve zrovna vznikající anketě akademiků Grammy. Pokud Lady Soul by se dalo označit za její nejhitovější album, tak tohle je určitě tím nejvyzrálejším a Aretha na něm naposledy ukázala, kdo je opravdová královna soulu.

Let me in your life (1974)

Nepočítám-li album Amazing grace, tak od svého debutu u Atlantic records znamenalo toto již její desáté studiové album. Pro Arethu byl začátek sedmdesátých let tak trochu zkouškou jejích vlastních schopností. Aretin osobní život se trochu ustálil po odstěhování do New Yorku, větší starosti se však určitě podepsaly na její váze (nikoli na hlasu), ačkoli na obalu desky vypadá o poznání štíhlejší Aretha velmi sexy. Pokračovat neustále v tempu jejích prvních čtyř alb, natočených prakticky během jednoho roku bylo zjevně neudržitelné. Krom toho na svá alba začala trochu více autorsky přispívat a snažila se je oživit i aranžérsky. Vrcholem pak pro mě byla její spolupráce s Quincym Jonesem na poslední řadovce. Jak už to tak bývá, tak umělecký vrchol většinou neznamená velký komerční úspěch a na něm byl prakticky živ celý produkční tým okolo Arethy. Na Let me in your life se tedy vrátila pod producentská křídla Jerryho Wexlera a jeho spolupracovníků. Aretha se vrátila ke svému osvědčenému postupu v němž přezpívávala písně svých kolegů a dávala jim nový kabát. Mnohdy se dokonce teprve díky její coververzi začalo publikum zajímat o originálního interpreta. Oproti prvním LP deskám na tomto se Aretha více podílela na hudební stránce písní (dvě dokonce sama napsala). Její skladby jsou z více než poloviny pomalé soulové kompozice často s jazzovým feelingem, který v Aretě dřímá od jejích pěveckých začátků. Plusem desky je bezpochyby její zvuková kvalita, která nebyla v minulosti pro Arethu samozřejmostí. Z coververzí je nejpovedenější už tak krásná Withersovka a zde trochu funkem řízlá "Let me in your life" nebo Womackova "I'm in love". Prakticky jedinou tanečnější peckou je hned druhá "Every natural thing" s trefným saxofonovým sólem v druhé půlce písně. Největším hitem desky je bezpochyby "Until you come back to me (That's what I'm gonna do)". Tahle soulová klasika byla také na dlouhou dobu její posledním číslem jedna v žebříčku amerického Billboardu. Od této písně až do konce desky najdeme již jen balady a pomalé písně, nepočítaje její sympaticky autobiografickou bluesovku "Eight days on the road". Písně jako "With pen in hand" nebo "Oh baby" jsou klasické oplodňováky na krásný večer při svíčkách. V závěrečné skladbě trochu netypicky pro Arethu jsou více slyšet klávesy (mně osobně trochu vadí, že je slyšet jejich "mačkání"), což je příjemným oživením. Kdo má schopnost naslouchat, pro toho bude tato deska opravdovým pokladem. Pro ty, kdo si chtějí poslechnout Arethiny přímočařejší produkce, bude možná tato deska příliš utahaná. Let me in your life znamenalo pro Arethu poslední velký komerční úspěch a nepočítám-li Mayfieldem produkované LP Sparkle z roku 1976, tak vydavatelství Rhino records již ani žádnou jinou její desku ze sedmdesátých let na cd nevydalo. Na její komerční úpadek v druhé polovině sedmdesátých let měla kromě obecného ústupu popularity klasického soulu vliv také její zbytečná hudební nadprodukce (v letech 74-80 vydala celkem deset desek), což mělo za následek i pokles umělecký. Ovšem díky těm klasickým osmi letům (1967-1974) si však Aretha získala nehynoucí slávu, z níž žije prakticky dodnes.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Frantisek Frantisek | E-mail | Web | 25. června 2012 v 14:52 | Reagovat

no comment:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama