James Brown alba ze 70. let

6. května 2007 v 14:30 |  James Brown
Sex Machine (9/1970)
První studiové 2LP v kariéře Jamese Browna. Tedy vlastně ne tak úplně studiové. Nahrávka je tak trochu netypická, protože většinu ze skladeb tvoří písničky, které live natočil se svou kapelou, se kterou koncertoval do roku 1969. Písně jako "Give i tup or turnit a loose" nebo "There was a time" natočil ale se svou novou bandou v jejímž čele byli bratři Collinsové, zůstal bubeník Clyde Stubbefield a na pozici saxofonisty JB angažoval Kushe Grifitha. Ačkoli nahrávka je plná hitů, nových písní je v ní pomálu. Skvělá je instrumetálka "Spinning wheel" nebo "Lowdown popcorn", ostatní písně již dříve ve studiové verzi vyšly. Trochu nepochopitelně je do nahrávky namíchán umělý potlesk, tedy ačkoli byl záznam původně natočen na malé párty, bylo do něj nakonec vmícháno jak říkají američané overdubbed audience. Desetiminutová veze písničky "Sex Machine" není tou jaká je obecně známá, ne tak groovy, za to je velmi zábavné poslouchat odchylky od singlovky. Toto je rozhodně jedna z nahrávek, která čeká na svůj definitivní remastering.
Hot Pants (1971)
Toto album je jeho prvním, co přešel od labelu King k Polydoru. V té době si JB založil vlastní People label, na který v sedmdesátých letech produkoval singly a alba své, ale také jeho crew. Samotné lpíčko obsahuje jen 4 skladby, za to ale jaké! Po odchodu Bootsyho a Catfishe z kapely jejich místa nahradili Fred Thomas na basu(občas zastupovaný Charlesem Sherellem) a Jimmy Nolen jako první kytarista, vrátivší se z vojny. Hned první "Blues & Pants" ohraničuje žánr jménem funk. Sekaný rytmus, kvílející basa, rytmická kytara, hudební mosty a krásná sóla Freda Wesleyho jsou jak z učebnice. Předělávka písně "I can't stand it" dává vyniknout rytmické kytaře Cheese Martina, definitivní verze tohoto hitu se pak objevila na albu Hell z roku 1974. Další "Escape-ism pts.1&2" je jakousi matičkou pozdější hitu "Make it funky" a závěrečná "Hot pants" se strhující basovou linkou, tamburínou a Jamesovým kvílením směřujícím pod dámské kalhotky byla jako singl publikována v trochu jiné verzi s větším podílem bicích. Na cd verzi tohoto alba naštěstí editoři jako bonus umístili pak 19-minutovou verzi kompozice "Escape-ism", nejdelší skladbu, kterou kdy James a jeho banda vydali na cd. V písni dominují skvělá sóla, předvede se i "St. Clair Pickney", jehož sólo na tenorsaxofon ke konci písně je opravdovou raritou (a pokladem pro JB fanatiky jako mě:-). James představí všechny členy kapely a odkud pocházejí, je slyšet, že ve studiu jim to náramně šlapalo.
Get on the good foot (1972)
Tohle 2LP z roku 1972 se moc neliší od většiny Jamesových alb. Je složeno jak ze starších písní, většiny za spolupráce s Davem Mathewsem, tak z novějších, které natočil spolu s Fredem Wesleym a The J.B.'s. Úvodní "Get on the good foot" je jedna z největších pecek, co kdy natočil. Singlem v té době byla i "I got a bag of my own". Na albu je docela citelně znát absence Maceo Parkera, sólově na tom skupina nebyla tak dobře, což je znát zejména v hudebně ne zas tak zajímavé sedmiminutové "Funky side of town", ve které rapují vedle Jamese také Bobby Byrd a Hank Ballard. Celá píseň mi přijde jako kdyby vokály byly natočeny odděleně od instrumantální části a její rytmus ač docela dobrý se nijak celou skladbu nemění, což je škoda. V dvanáctiminutové "Please please" jsou nejzajímavější asi první tři čtyři minuty, které jsou asi nejlepší verzí tohoto hitu, kterou Godfather of soul natočil. Dalších osm minut již ale nepřináší nic zajímavého. Instrumentálně pak nejvíc vyniknou poslední dvě "Make it funky pts.3&4" a zejména jazz-blusová "Dirty Harri", která je na téhle desce v celé šestiminutové verzi, v první půlce s asi nejlepším výkonem James Browna na klávesy a v druhé půli se skvělou kytarou Jimmyho Nolena. Ostatní písně nejsou hudebně již tak zajímavé, za poslech ale určitě stojí jak recitace Hanka Ballarda tak tříminutový cover hitu "Cold sweat". V baladách je James tradičně slabší, ale to jenom podtrhuje jedno z jeho nejpestřejších (a zároveň tak trochu nesourodých) alb vůbec.
The Payback (1974)
Toto 2LP znamená pro James Browna absolutní vrchol jeho hudební kariéry. Je zastoupeno osmi písněmi, všechny zahrané s jeho kapelou The J.B.'s a aranžoval je spolu s Fredem Wesleym. Na desce jsou dvě balady "Doing the best I can" a "Forever suferring", které ale nejsou tím zásadním. Tím jen singlovka "The Payback" s neuvěřitelnou basovou linkou a valícím se rytmem. Málokterá píseň byla pak tolik samplována hiphopery jako tahle pecka. To samé by se dalo říci o závěrečné "Mind power", kde James sděluje svoje "You don't work, you can't eat". Písní se prolínají fantastické perkuse Johnyho Grigse, tohle je absolutní funkový orgasmus. Další tři pecky nabízejí to nejlepší, co jazz-funk vůbec kdy nabídl. Písně "Shoot your shot", "Take some leave some" a hlavně "Time is running so fast" jsou majstrštykem Freda Wesleyho a jeho bandy. To co v posledně jmenované předvádí Maceo Parker, je absolutně fantastické. Písně jsou stavěné na klasických jazzfunkových základech, které se střídají s jazzovými mosty, ve kterých excelují sólisté Fred Wesley a Maceo Parker. Pokud byste chtěli slyšet jen jednu Maceovu nahrávku, pak je to tato. Pokud by to byla jen jedna JB deska pak je to tato. Většina z nich byla napsána v období léta a podzimu roku 1973, tedy nejkreativnějšího období skupiny. Druhý singl "Stone to the bone" je zde v úžasné desetiminutové verzi, kterou na žádné kompilaci nenajdete. Pro mě jedna z pěti nejlepších funky nahrávek historie.
Hell (1974)
Další 2LP bylo pro Jamese Browna opět kasovním trhákem. Na konci roku 1974, kdy se funk začal měnit a na scénu přicházely mladé kapely jako "Ohio Players", "Earth wind & fire" nebo "Parliament" přišel s další funkovou klasikou. Oproti albu "The Payback" zde všechny písně nenatočili The J.B.'s. Album se zdá jakoby spíše kompilací novějších a starších písní, přičemž ty starší zastupují kompozice od Davea Mathewse, blízkého spolupracovníka James Browna ze začátku 70. let a klávesisty skupiny "Grodeck Whipperjenny". Ty ale neznamenají to nejlepší co na albu je. Je to především latino verze hitu "Please Please Please", "Stormy Monday" nebo např. povedená balada "These foolish things reminds me of you". Vrcholem alba je závěrečná "Papa don't take no mess" 13-minutový hudební epos s nezaměnitelným rytmem Jabo Starkse na bicí, klávesovými sóly JBho a neuvěřitelnou rhythm guitar Cheese Martina. Celou píseň načne altsaxofon Maceo Parkera jako jejího průvodce, prostě klasika. Mezi nejznámější samply v 90.letech patří např. "That's the way love goes" od Janet Jackson nebo Snoopův "Doggfather". Mezi další klasiky patří "I can't stand it 76" předělávka hitu z roku 1968, ale v ještě zběsilejším a funkovějším rytmu s neuvěřitelnou basou Fred Thomase a bicími, prostě nářez jako blázen. Všechny hity, které aranžoval Fred Wesley", Jamesův bandleader, patří mezi absolutní skvosty. Patří mezi ně i píseň s neuvěřitelně dlouhým názvem "Don't tell a lie about me and I won't tell the truth about you" s krásným heavy funk rytmem, natočené sice ne v klasické sestavě, ale s krásným sólem Maceo Parkera na altsaxofon v závěru písně. Tahle lowtempo pecka jako by už trochu připomínala P-Funk, stejně jako singlovka "My Thang". Za zmínku stojí ještě výborná úvodní "Cold blooded" s výborným Fredovým mezisólem uprostřed písně a cabasou perkusisty Johnyho Griggse. Povedená je také "Sayin't it and doin' it", kterou si James střihnul se svou dvorní vokalistkou Lyn Collins. Tohle album James vydal na absolutním vrcholu svých tvůrčích sil, nikdy už poté nedosáhl takového věhlasu a slávy a jeho kariéra měla až na pár výjimek už jen sestupnou tendenci. Jeho skupina J.B.'s měla před sebou už asi jen půl roku existence v její původní a věhlasné sestavě...
Reality (1975)
Další deska tentokrát čítala jenom jedno LP oproti dvěma předešlým opusům se jednalo o ústup z dobytých pozic. Rozhodně se ale nedá říci, že to je deska špatná. Ba naopak. Desku načíná Jamesova reflexe "The Reality" následovaná singlem "Funky president (people it's bad)", který se láme z půvoního rytmu do super bridge a zase se vrací zpět. Klasickou strukturu JBho největších hitů doplňuje výborný slowtempo rytmus. Maceo Parkera, který na desce citelně chybí nahradil tehdy začínající a neznámý saxofonista David Sanborn. Fred Wesley odvedl na nahrávce dobrou práci, speciálně na funky-bluesové předělávce "Further on up the road", která je stejně úderná jako největší Jamesovy pecky. Druhá půlka alba už není tak skvostná ale skladby "Check your body", "Don't fence me in" nebo cover 50's hitu od Hanka Ballarda "The Twist" patří k tomu lepšímu co Soul Brother No.1 kdy natočil. Trochu zmateně snad působí jen skladba "All for one", ve které zazní úryvky z největších jeho hitů, sama píseň o sobě už ale jako by postrádala inspiraci. Závěrečná balada "Who can I turn to", jako by trochu předznamenávala, že Jamesovi se za chvíli rozpadne jeho kapela.
Sex Machine Today (1975)
Další desku, kterou jsem trochu se štěstím koupil přes amazon, teprve až v roce 2006 poprvé na cd vydala firma Hip-O-Select v limitované edici pěti tisíc kusů. K tomuto záslužnému činu musím podotknout, že mi přišla ve zvláštním obalu z tvrdého papíru, bez jakéhokoli bookletu nebo poznámek k desce. Editoři se snažili maximálně zachovat původní design LP, což je podle mě skoro škoda, zvláště na zvukovém vyčištění desky se mohli více zaměřit. Občas je slyšet šumění v tišších částech písní a to je u téhle skvělé desky škoda. JB jakoby se snažil o coververze svých vlastních hitů v podobě v jaké se nacházela jeho tvorba v polovině sedmdesátých let. A musím říci, že se mu to povedlo. Cover písně "I feel good 75" je skvělý i s Maceovým sólem a super heavy funk rytmem. Úvodní "Sex Machine pts.1&2" je také podařená, i když zrovna téhle skladbě nejvíc chybí kvalitní remastering. Druhá část písně, ve které načnou J.B.'s skvělý laid back rytmus je opravdovou perličkou alba. Písně "Problems" a "Get up off of me" spíše album doplňují a závěrečná "Deep in it" v celé šestiminutové verzi rozhodně stojí za poslech, ačkoli zrovna tahle píseň se svou říznou rockovou rytmickou kytarou je pro jeho tvorbu docela netypická.
Everybody's doing the hustle and dead on the double bump (1975)
Kreativní a zároveň asi nejbouřlivější období v historii jeho kapely zakončila v roce 1975 tahle deska, která ovšem vyšla v době, kdy původní J.B.'s v sestavě s Fredem Wesleym, Maceo Parkerem, Jabo Starksem, Cheese Martinem a Fredem Thomasem byli již minulostí. Na desce je ale čitelný rukopis Freda Wesleyho a jeho aranžérské taktovky, který mu jenom prospívá. Úvodní "Hustle!!! (Dead on it)" desku nakopává, následuje další povedený funky cover jeho 1965 hitu "Papa's got a brand new bag" a skvělá skladba "Your love" i s jeho typickým hudebním mostem uprostřed. Následuje také povedená předělávka "Superbad, superslick" sice ne tak úderná jako originál, ale hudebně rozhodně zajímavá. Volnější skladby "Calm and cool" a bluesová klasika "Kansas city" ve funky hávu (dříve též na jeho albu "Cold sweat") album doplňují. Nejlepší písní je ale rozhodně "Turn on the heat and built some fire", ve které Fred a James spolu volně frázují do rytmu, který udávají The J.B.'s ve své nejsilnější sestavě. Uprostřed skladby Fred nasadí krásné volně ložené trombonové sólo. Celou písní provází výbornými perkusemi Johnny Griggs a basa Freda Thomase. Pro mě jedna z nejlepších instrumentálek, kterou kdy James a jeho kapela natočili. Škoda jen, že tahle deska se ještě nedočkala své cd podoby, většinu písní nejdeme akorát na kompilacích (zejm. "Make it funky, The big Payback 1971-1975"). Pokud by ale vyšla nebudu vůbec dlouho váhat, snad jen se dočká lepšího provedení než předchozí "Sex machine today".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama