Fred Wesley & J.B.'s - 21.5.2007

22. května 2007 v 21:46 |  Koncerty
Jeden z koncertních vrcholů roku v České republice se udál v pondělí 21.5.2007 v Lucerna music baru, do kterého zavítal Fred Wesley se svou kapelou J.B.'s. Pořadatelé z Agharta Prague jazz music festivalu odvedli záslužnou práci a dokázali pozvat tohoto velikána světového jazzu a funku do Prahy. A protože Fred má na Česko dobré vzpomínky zejména kvůli povedené spolupráci s Monkey Business zastavil se u nás hned na třech štacích. Již na první pohled, když jsem vešel do music baru mě zarazil fakt, že před podiem byly rozmístěny stolky se židlemi, které mi k jeho groovy muzice zas až tak nesedí. Nehýbat se při jeho muzice mi přišlo zvláštní, nicméně jsem si sedl docela blízko do druhé řady abych měl krásný výhled. Vůbec jsem netušil jak dnešní večer Fred pojme, zda více v jazzovém nebo funky hávu, byl to pro mě jeho první koncert a byl jsem proto pln očekávání. Skupina na sebe nenechala dlouho čekat a chvilku po deváté hodině se ze zákulisí vysypala sedmičlenná banda muzikantů aby začala skvělou show. První dvě písně byly šmrncnuté jazzem, klasiky od Chica Corey a Clifforda Thompsona byly ovaleny do několikaminutového úvodního jamování muzikantů, ve kterém Fred dal dostatečný prostor absolutně všem. A musím říci, že pánové své nástroje ovládali opravdu skvěle. Jazzová sóla Fred prokládal mezihrami dechového tria a v tu chvíli jsem si připadal jako na komorním koncertu, kde bych si při posezení a sklence vína užíval skvělých vystoupení muzikantů. Největší zážitek z těchto písní jsem měl zejména z jazzové hry Reggieho Warda na kytaru, asi nejmladšího člena skupiny. Svoje sólo hrál s tak krásnou syrovostí a precizností zároveň, že by mi vůbec nevadilo, kdyby bylo daleko delší. Fred ale vzápětí do slušně zaplněného Lucerna music baru zvolal, že se bude hrát funky, ostatně se vznikem tohoto hudebního stylu má tenhle pán mnoho společného. Kapela rozjela tak neuvěřitelně krutej funk, že už jen ta jedna píseň by stála za to dnes večer tady být. Rytmická sekce ve složení - Bruce Cox na bicí, basista Dwayne Dolphin a kytarista Reggie Ward hráli s neuvěřitelnou precizností bez chybičky, tak jak jsem to snad ani nečekal. Do toho ještě skvělé vyhrávky a mezihry na klávesy popř. piano od Petera Madsena. Dechová sekce pod Fredovým vedením společně s trumpetistou (též křídlovkou) Gary Wintersem a saxofonistou (flétnistou) Erniem Fieldsem jr. byla skvělá, dechové aranže byly vždy tím čím se Fred nejvíce proslavil. Skupina přišla s neuvěřitelným zhruba desetiminutovým instrumentálním funky jamem a v tu chvíli jsem začal pochybovat o tom, co tu pohledávám na židli. Nicméně zjistil jsem, že i v sedě se dá tělo pěkně rozpohybovat. Ihned poté Fred podle mého očekávání pozdravil "na dálku" pána jménem Soul Brother No. 1 nebo Hardest working man in showbusiness a spustil nádhernou medley složenou ze tří písní v nichž největší prostor dostala pecka "Soul power" i se skvělým sólem saxofonisty Ernieho Fieldse jr. ten večer obléknutého v bílém dresu Bucks. Následovaly první tóny na kytaru "Get up (I feel like a being a sex machine)" a pak sice krátkou ale o to vzácnější vychytávkou "I know you got soul". Během tohoto setu Fred předváděl skvělou práci a dechové trio předvádělo velkou jízdu. Po zaslouženém potlesku se Fred osobně omluvil skupině Monkey Business, že se s nimi nemohl dnes setkat, vše mu ale bylo odpuštěno poté, kdy skupina rozjela další skvělý instrumentální desetiminutový jam. Fred velký prostor věnoval představení každého ze sólistů, zajímavá a zábavná byla především závěrečná souhra bubeníka s každým z účinkujících. Poté sympaticky usměvavý Bruce Cox rozjel na bicí zhruba pětiminutové sólo, při kterém jsem skoro ani nedýchal, to co předváděl bylo úchvatné, variabilitu bebop jazzových a sekaných funky rytmů střídal se svými ultrarychlými výpady, ten člověk se s paličkami v ruce snad narodil. Další písní mě Fred opět dostal a zároveň nejvíce překvapil. Zahrál totiž "Breakin' bread". V roce 1974 to od J.B.'s první písnička, ve které měl Fred hlavní slovo i za mikrofonem. Úsměvná píseň o tom, jak celá rodina s mámou peče chleba mne absolutně dostala, skupina šlapala krásně a super akustika a nový zvuk v music baru, tomu jen přihrávaly. Tenhle přes třicet let starý hit skupina oprášila v neuvěřitelně čistém a svěžím provedení, jako by vznikl včera. Funk v tomhle provedení mi zněl daleko čistěji a precizněji zahraný, než když tu byl James Brown s jeho Soul G's, začínal jsem se dostávat do stavu absolutní funky pohody. Do písní Fred pomalu začal zapojovat i všechny diváky, kteří si upekli funky chleba společně s panem mistrem. Fredův hlas nikdy nebyl tak uřvaný jako Brownův, zato frázovat do rytmu uměl vždy náramně. Poté ovšem z rukávu vytáhl asi svoje největší tři trumfy. Hity "Pass the peas", "Gimme some more" a "Doin' it do death" ve své kariéře již nikdy nepřekonal a sóla na trombón a dechové aranže, ačkoli je znám skoro nazpaměť, musím smeknout i po třiceti letech je Fred zahrál s bravurou. Nakonec vytáhl další hit, tentokrát oddychovou "House party" a Fred donutil si zazpívat snad každého v music baru. Po prvním vytleskání skupina střihla ještě "P -funk" a po druhém "Bop to the boogie" v pohodovém rytmu a se zpěvným refrénem, při němž se málokdo nepřidal.
Hodinka a třičtvrtě bohužel utekly jako voda, všechno musí jednou skončit. Zůstal mi jen krásný zážitek z koncertu během něhož z úžasného jazzového jamování Fredovi muzikanti dokázali rozjet tu správnou House party a nebylo snad nikoho, kdo by litoval, že zítra v práci bude mít malý spánkový deficit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Patrick Patrick | E-mail | Web | 10. července 2008 v 17:28 | Reagovat

Jo dobrej blog,jestli chceš okořenit nějakýma fotkama tak napiš.PM

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama