Stevie Wonder - alba

20. května 2007 v 12:08 |  Stevie Wonder
Music of my mind (1972)

Talking book (1972)

Tohle album znamenalo pro Stevieho Wondera asi jeho dosavadní největší úspěch v kariéře. Stevie na něm poprvé nazpíval ale hlavně sám složil a zaranžoval všechny své písně. Zařadil se tedy tím do řady vedel velikánů Marvina Gayeho nebo Curtise Mayfielda, kteří se taky prosadili s autorskými deskami. Je to deska především o lásce a mnoha jejich podobách. Stevie měl oproti svým současníkům jednu velkou výhodu. V době natočení této desky mu bylo teprve dvaadvacet let. Hlavní devizou jsou především krásnou melodie a jemné doplňující aranže, do toho nádherné texty se, kterými mu ve čtyřech písních pomohla sestra jeho ženy Syreety (se kterou mimochodem Steve za doby trvání jejich manželství natočil také dvě alba) Yvonne Wright. Největší peckou nebyla ale paradoxně skladba o lásce, ale čistokrevný lowtempo funk v "Superstition". Stevie na albu zanechal svou signifikantní stopu, svými elektronickými klávesami dokázal rozjet neuvěřitelnou muziku, která měla nejblíže k funku, ten byl ale okořeněn krásnými melodickými linkami, kytarovými vyhrávkami a bezchybnou rytmickou sekcí. Jeho hudba nebyla nikdy moc založená na dechových aranžích, o to více, ale dokázal rozvinou ostatní nástroje. Obzvláště v písničce "Maybe your baby" nebo v "Big brother" dokázal rozjet svoji minimalistickou a zároveň skvělou hudbu na plné obrátky. To v čem byl nepřekonatelný byly jeho krásné melodie kombinované s jeho skvělým hlasovým projevem. Obzvláště při baladě "You and I" mám skoro pokaždé husí kůži nebo krásná "You've got it bad girl" a pak poslední trojice písniček ukazujících lásku na všechny způsoby. Tohle album začalo Wonderovu skvělou kariéru, kdy v sedmdesátých letech neměl v popsoulové muzice konkurenta a která znamenala absolutní vrchol jeho tvorby.

Innervisions (1973)

Jedním z albových milníků bylo toto album z roku 1973, ve kterém potvrdil, jak úžasný je to skladatel a na svých neuvěřitelných 23 let, představil velmi vyzrálou a živou kolekci devíti písní. Album načíná skvělým soulem v jeho stylu, tedy výrazná basa a elektronický klávesový funky riff - "Too high" je na rozjezd ta pravá píseň. Pak následuje zvolnění, v baladě "Visions", se Stevie vyznamená především krásnou jazzovou kytarou, která píseň celých pět minut provází. Tvrdou písní o realitě života "Living fot the city", dokáže říci skoro všechno o chudobě ve městě a jejích problémech. Stevie střídá polohy hlasu, od té naléhavější až po tu drsnou na závěr písně. Jednoznačný trhák následuje jemně zasněná "Golden lady" s neuvěřitelně gradujícím Stevovým hlasem až k výšinám. Následuje vypalovačka a hit no. 1 alba "Higher ground" se silným náboženským poselstvím a neuvěřitelně údernou rytmikou, které vedou klasické Stevovy elektronické klávesy, jež jsou pro jeho tvorbu charakteristické. Volnější písně "Jesus children of America" a nádhernou klavírní baladu "All in love is fair" pak vystřídá skvělá latinou střihlá "Don't you worry bout' a thing" s opět pro mne neuvěřitelným hlasovým projevem Stevieho. Závěrečná "He's misstra know it all" je vkusným zakončením alba v roce, kdy spojenými státy hýbala aféra watergate a Wonder nebyl zdaleka jediným, kdo si kritiku prezidenta Nixona dokázal přenést i do své hudby a to pěkně bez servítek. Tohle album svým sociálním kontextem, variabilitou a zároveň hudební kompaktností je pro mě jedním z nejlepších, co kdy tenhle neuvěřitelně hlasově nadaný slepý zpěvák a autor natočil a tím i soulových alb vůbec.

Fulfillingness' first finale (1974)

Jak se stalo zvykem další album Stevieho Wondera otvírá další popsoulový hit. "Smile please" je klasickým příkladem Wonderovy kompozice se zpěvným refrénem, jednoduchou melodií a vhodně doplněnými muzikantskými vyhrávkami. Albu dominují dva super hity. Prvním je "Boogie on reggae woman" s výborně odstartovaným rytmem a pak neuvěřitelná dechy a bratry Jacksonovými doplňená "You haven't done nothin'". Stevie oproti minulému albu zařadil na svůj album více love songů a opět prokázal svůj obrovský pěvecký a skladatelský talent. Písně jako "Creepin" "It ain't no use" nebo "Too shy to say" jsou ozdobou alba. Další z vysoce standardních alb, která Steve natočil jenom potvrdila jeho statut nejtalentovanějšího zpěváka sedmdesátých let.



Songs in the key of life (1976)

Vrcholem Stevieho tvorby podle recenzentů, kritiků i hudebních serverů je toto unikátní dvojalbum. Ukončil jím tak éru svého nejplodnějšího skladatelského období (72-76). Tehdy pětadvacetiletý Wonder byl na vrcholu své popularity i kreativity, která mu umožnila vydat rovnou dvě cd, což byl v té době krok, který si nemohl dovolit jen tak někdo. Do roku 1974 Stevie vydával desku každý rok a na tenhle klenot si tak fanoušci museli počkat až do října roku 1976. Soulová hudba byla na svém absolutním vrcholu a Stevie byl jedním z mála, jenž jí udával směr. Jeho ostatní desky již nebyly tak průlomové, Stevie se v osmdesátých letech pouze svezl s trendy. Stevieho talent, který rašil pod křídly vydavatelství Motown, dokázal prodat prakticky úplně sám. Všechny písně si totiž sám složil, zaranžoval a na výjimky i napsal. Reedice od Universalu z roku 2000 nabízí ještě o čtyři písně více než originální 2LP a ty k původním sedmnácti písním skvěle padnou. A to hlavně specifickým zvukem nahrávky, ve kterém Stevie zúročil vše, co se v minulých letech při své práci naučil. Možná to byla právě jeho slepota, která mu umožnila se hudbě věnovat s daleko větší zarputilostí než kdokoli jiný ze soulových hvězd téhož období. I z jeho textů, které se zabývají tradičně nejsilnějšími tématy, o kterých zpěvák může vůbec zpívat, je slyšet především pokora, která byla na zpěváka jeho tehdejší popularity obdivuhodná. Stejně jako na minulých albech je ke slyšení pestrá kolekce písní zabývajících se jakýmikoli projevy společenské nerovnosti. Toto téma vrcholí v písni "Black man", kde za pomoci dětského sboru vyjmenovává osobnosti, které se nějak pozitivně zapsaly do historie a u každé zdůrazní její barvu pleti. Silou projevu tahle píseň snad předčí i legendární "Living for the city" (z LP Innervisions), i když doposlouchat jí do konce se mi díky její délce podařilo snad jenom jednou. Jeho vyznání k bohu je Stevieho dalším tradičním tématem, jeho religiozita a víra písním dává lehkost a zároveň jasné sdělení. A nebylo by Stevieho kdyby se nerozezpíval o všech formách lásky, ať už k něžnému pohlaví, k dítěti ("Isn't she lovely") anebo o potřebě lásky tak nějak všeobecně v ("Love's in need of love today"). Píseň "Another star" je vhledem k jeho handicapu a rozpadu manželství, které ho v tomto období postihlo jeho asi nejosobnějším vyznáním vůbec. Hudebně Stevie navazuje na svoje předchozí desky. Jeho soul tentokrát trochu více šmrncnutý popem než funkem je ojedinělý. První poznávací značkou je jeho hlas, který dokáže rozezvučet do obdivuhodných poloh (osobně ho mám nejradši když sílu zpěvu během písně stupňuje jako např. v "I'm singing", kde dokonce zpívá chvíli španělsky). Další poznávací značkou je jeho klasické využití hry na klávesy a to hned v mnoha různých variacích klavírem počínaje. Deska v žádném případě netrpí stereotypem a Stevie hned několikrát producentsky překvapil. Např. písní v níž ho doprovází pouze harfa "If it's magic" nebo masivně pojatými dechovými aranžemi dvou největších singlových hitů alba "Sir Duke" a "I wish", které jako jediné na desce nahrál kompletně s živou kapelou. Ostatní písně si natočil většinou za pomoci programovaných bicích, což v té době nebylo zas tak velkou výjimkou (používal je např. i Sly Stone). Bicí naštěstí neznějí chladně a sterilně, to se ovšem dá říci o veškerém dalším nástrojovém obsazení. Basa, příležitostné dechy, kytary, vše perfektně živě zahrané. Jedním z hudebních vrcholů kromě mrazivého textu je pro mě píseň "Another star", ve které vzdává hold nastupujícímu disku a ve které např. hrají takové osobnosti jako Herbie Hancock, Bobbi Humphrey nebo George Benson. Jiné dvě písně mají pro mě zvláštní nádech, a to díky tomu, že je moc dobře znám z povedených coververzí z devadesátých let. Je to "Pastime paradise", kterou většina lidí zná od rapera Coolia a jeho největšího hitu "Gangsta's paradise" z roku 1994. Druhou je nádherná kompozice a nápady přetékající skladba "As", kterou s Georgem Michaelem v roce 1998 zazpívala Mary J. Blige. O tomhle albu by se toho dalo napsat ještě hodně a ve svém povídání jsem určitě spoustu věcí opomenul. Ne všech jedenadvacet skladeb jsou absolutními hity. Poslechu těchto písní je třeba věnovat více času a určitě to stojí za to. Každý milovník pěkných melodií, který umí ocenit zároveň obrovskou Stevieho muzikálnost musí padnout před upřímností jeho textů, kterým by vzhledem k jeho osudu bylo těžké nevěřit. Na rozdíl od dalšího slepého velikána Raye Charlese si Stevie Wonder všechny své písně v sedmdesátých letech napsal a zkomponoval sám. Je pro mě opravdovou hudební legendou a jediným svého druhu.

Hotter than July (1980)

Album Hotter than July mělo původně vyjít jako soundtrack k filmu, ten ale nikdy nevyšel pro jeho údajně mizernou kvalitu. Po vrcholu kariéry na desce Songs in the key of life a hudebním experimentům o dva roky později byl každý zvědavý s čím přijde Stevie tentokrát. A musím říci, že nezklamal. Ačkoli aranže již nejsou tak klasické a syrové jako na začátku sedmdesátých let vše zachraňuje tím, co uměl vždy nejlépe, a to uměním napsat a zazpívat krásnou melodickou píseň. Z alba je už sice cítit malinko pach osmdesátek a písní šmrncnutých do diska, ale ještě to nejsou ty klasické rotopedové syntetizátory. Pro mě jedno z nejlepších popsoulových alb osmdesátých let načínají hitovky jako "All I do" nebo krásná balada "Rocket love". Následují popovky "As if you read my mind" s úžasnou klavírní linkou a "I ain't gonna stand for it" až přijde jeden z vrcholů alba "Master blaster (jammin')", ve které se Stevie vyznal ze svého obdivu k Bobu Marleymu. To nejlepší si Stevie pak schoval nakonec. Jeho balada "Lately" je pro mě nejkrásnější, kterou kdy složil. Senzační hra klavír, doplňující basa a především nepřekonatelný Stevieův hlas jsou jeho hudebním Mt.Everestem. Závěrečná narozeninová óda pro Martina Luthera Kinga je asi tou největší popinou na albu, která už absolutně zdomácněla a není snad nikoho, kdo by neznal její refrén, který se často line z rádií, když někdo slaví narozeniny. Tak silnou kolekci písní pak již Stevie nikdy nedal dohromady, ale myslím si, že to co na všech albech od roku 1971 autorsky předvedl zaslouží velkou úctu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama