Chicago - alba

21. srpna 2007 v 7:53 |  Chicago
Chicago transit authority (1969)

První album chicagského septeta vyšlo na světlo světa hned na začátku roku 1969. Byl to čas hudbě zaslíbený, prostřednictvím ní muzikanti vyjadřovali svou svobodu a v období boje za základní lidská práva a svobody bylo na hudebním poli možné vyjádřit prakticky cokoli a volnost a svoboda prolnula celým tímto kulturním žánrem. Hudební směry nebyly tak rozškatulkované jako dnes, spíše šlo jen o čirý požitek z hudby. Na této vlně se svezlo i sedm mladých hudebníků z Chicaga, které objevil jejich guru James William Guercio a představil jim hudební showbyznys v Kalifornii na míle daleko od jejich rodiště, kde s hraním po klubech začínali. Byla to právě sebedůvěra, kterou jim dodával jejich producent, která byla důležitá k tomu popohnat skupinu ke studiové činnosti. Tak se stalo, že v nočních časech ve studiu, kde přes den nahrávaly ty největší hvězdy začala skupina natáčet svoje první double LP, ze kterého se stala jedna z největších desek, kterou jeden z nejplodnějších roků v historii populární hudby (totiž rok 1969) dokázal nabídnout. Vydavatelství Rhino Records, o kterém se na mých stránkách ještě dočtete v souvislosti se skvělou reediční činností klasických alb na cd formát (např. Deep Purple, Charles Wright, Curtis Mayfield, Meters aj.) provedlo opět skvělou práci při remasteringu této nahrávky a zachovalo jí punc živosti a bezprostřednosti za současného čistého zprostředkování sólové i skupinové hry všech muzikantů. Zkrátka cédéčko zní tak jako by bylo nahráno včera a ne před čtyřiceti lety, a to se rozhodně nedá říci o většině nahrávkách z téhož období. Pokud se o muzice téhle skupiny hovoří jako o jazz-rocku je to asi to nejtrefnější pojmenování. Zvláštní uznání si zaslouží rytmické duo Danny Seraphine (bicí) & Peter Cetera (basa), které neomylně valí rytmiku kapely v každé písni minimálně do několika rovin, díky čemuž písně nenudí ani na chvíli. Senzační přechody mezi 3/4 (jazzovým) a 4/4 (rockovým) rytmem jsou pro tuhle dvojici charakteristické a pro rannou tvorbu typické. Trojice dechařů ve složení Pankow, Loughanne, Parazaider (na saxofon doplnil sekci až na pozdějších deskách) přinášela do hry obrovské jazzové vzrušení, a to skvěle zaaranžovanými žesťovými pasážemi (hudebně všichni tři vyrostli v jazzových bigbandech), které se u tu a tam střídaly se sólovými party, které jsou jen třešničkami na dortu jednotlivých písní. Samostatnou kapitolou pro sebe je kytarista Terry Kath, jehož výkon v písni "Poem 58" je pro mě jedním z největších kytarových výkonů historie. Do prvních čtyř minut téhle písně jakoby shrnul všechno co sólová hra na kytaru v šedesátých letech nabídla a společně se Danielem a Peterem předvádějí doslova smršť, bouři, explozi. V druhé půlce písně, kterou zaranžoval Robert Lamm se píseň posouvá od sólové kytary zpět ke sborovým aranžím, přesto si myslím, že kdyby tahle píseň měla dvacet minut, bavit by mě nepřestala. Trhlá motorkařina "Free form guitar" (kterou jsem do konce doposlouchal jen jednou) se prostě musí slyšet, tahle šílenost nejde popsat. Skladby "Listen", "Introduction" nebo "Begginnings" fantastická "I'm a man" jsou jazzrockovými hymnami, které mě bavit nikdy nepřestanou a k tomu navíc příjemná klavírem uvozená "Does anybody know what time it is" a takhle bych mohl pokračovat a každou skladbu rozebrat. To by ale tuhle recenzi nikdo nedočetl. Tahle deska se totiž musí poslechnout. Je v ní totiž vše od vokálních harmonií, svobodných textů až po bigbandové sborové dechy, rock&rollovou říznost nebo jazzovou hardbopovou inteligenci. Absolutely must!

III (1971)

Album Chicago III bylo ve dvou letech třetím doubleLP a znamenalo pro skupinu absolutní vrchol kreativity její počáteční nahrávací aktivity. Svou koncepcí navazuje na minulou desku. Album se totiž kromě skvělých písní skládá z několika jakoby hudebních pásem, které jsou protkány skvělými písněmi. Úvodní čtyři písně ukazují vše, díky čemuž bylo Chicago jednou z nejoriginálnějších skupin. Skvělá dechová sekce, sólové umění kytaristy Terryho Katha, skladatelská invence Roberta Lamma a texty s nadhledem a nekomplikovaným sdělením. Hudba a její variace jsou cítit z každého tónu. Jazzový nádech písním vedle tria Pankow/Loughanne/Parazaider dává hlavně úžasný bubeník Danny Seraphine, jehož styl bubnování mi obrovsky sedí, jeho přechody z jazzových do rockových pasáží znějí tak samozřejmě jakoby se nechumelilo, přitom písně posouvá hned do několika rovin. A musím ještě jmenovat skvělého Petra Ceteru, který je podle mě jeden z nejméně doceněných basáků vůbec. Tahle rytmická sekce nenechává moje ucho ani na chvilku v klidu, podle hesla pořád se něco děje a děje se to skvěle. Dvojalbum nabízí hned dvaadvacet skladeb. Po prvních čtyřech hitech si bere hlavní slovo Robert Lamm, pásmo pod názvem Travel suite nabízí hned několik totálních hymen. Kromě skvělých miniaturek "Flight 602" nebo "Free" tu jsou ke slyšení též delší skladby dávající jednotlivým sólistům dostatek místa pro jazzovou improvizaci. Své umění kromě Terryho ukazuje především Walter Parazaider na flétnu ve skvělé "Happy cause I'm goin' home". Pokud ke svým improvizačním choutkám přidá skupina ještě chytlavou melodii jako v pecce "Lowdown" je o hit postaráno. Druhé pásmo pod názvem An hour in the shower má na svědomí Terry Kath a jedná se vlastně o celistvou skladbu složenou z několika miniaturek. Změna nastane když si hlavní slovo vezme vrchní aranžér dechové sekce James Pankow a tohle skvělé album zakončí několika skvělými takřka čistě jazzovými kousky. Tohle album mě zpočátku zaujalo především díky pecce "Loneliness is just a word" ovšem s jeho dalším poslechem si nemohu vynachválit jeho bohatost a pestrost. Instrumentální dovednosti účinkujících jsou neoddiskutovatelné a k tomu všemu když tu a tam zpěváci přidají chytlavou melodii nebo jen dechovou linku. Písně balancující někde na pomezí jazzu a rocku (ale jiných hudebních žánrů) mi přijdou o něco chytlavější než z jejich druhé desky. A to nesmím zapomenout skvělou producentskou práci Jamese Williama Guercia, díky níž má nahrávka opravdu skvělý zvuk a muzikantské výkony vynikají o to víc. Na tom má určitě vliv i skvělá reediční práce v Rhino records. Skvělá hudba.

V (1972)

Po takřka opusovém 4LP Chicago IV, ve kterém skupina zdokumentovala živou energii jejích písní z období jejich koncertní horečky (jednalo se prý až o 700 koncertů ročně) se vrátila zpět do studia, aby navázala na svůj minulý albový počin III. Chicago na tomto albu podle mě dosáhlo svého vrcholu. Původní LP sice oproti prvním třem deskám nabízí kratší stopáž, jeho obsah je ovšem bohatě uspokojující. Album V jakoby bylo takovým můstkem mezi jejím jazzrockovým obdobím ze začátku sedmdesátých let a více písničkovějším obdobím, které započalo následující deskou. Zaprvé - hit "Saturday in the park" znamenal totiž pro skupinu No. 1 hit prvního řádu. Stačila nápaditá lehká klavírní melodie a nenucená procházka v Central Parku. Robert Lamm dle mého názoru na této desce dosáhl svého kreativního vrcholu. Osm z deseti kompozic jsou z jeho pera a ke cti mu to, že za mikrofonem se jako obvykle s Peterem a Terrym vystřídali, což projev skupiny nesmírně obohacuje. Mou osobní favoritkou je jazzrocková "Goodbye", ve které se sice začne zpívat až v její druhé minutě, zato instrumentální smršť v podobě "dechového" vokálu žesťového tria a jedné z nejlepších rytmických sekcí vůbec Seraphine/Cetera je v mých uších opravdovou hudební explozí. Pankowův příspěvek v podobě "Now that you've gone" se skvělým intrem na bicí, a Parazaiderovým sólem na konci písně, úvodní rozjížděčka "Hit by Varese" nebo atmosferická "When city sleeps", to jsou skladby které ve mě probouzejí ohromně příjemné vnitřní pnutí a choutky hýbat končetinami, kdekoli se zrovna nacházím. V bookletu, které Rhino obohatilo vzpomínkami členů kapely z období nahrávání desky, je zajímavé si počíst, jaké byly důvody, proč skupina opustila koncept hudebních pásem (alba II a III) a zařadila na album méně písní. Jednotlivé skladby jsou však tak bohatě zaranžované, že je vlastně jedno jestli jsou rozděleny mezi deset či dvacet zvukových stop. Reedice alba navíc obsahuje tři bonusy, což hodnotu tohoto už tak skvělého cd zvyšuje. Pokud bych měl začátečníkovi doporučit jednu desku od tohoto skvostného hudebního tělesa, byla by to tato. Je podle mě jedním z kompozičně nejpovedenějších děl rockové historie.

VII (1974)

Číslo sedm znamenalo pro skupinu Chicago šesté řadové album a od dob III také první 2LP. Skupina se v roce 1974 nacházela na vrcholu svého tvůrčího vývoje. Již albem V naznačili, že se jejich směr ubírá do více popových vod. Největší změnou byla asi změna nahrávacího prostředí. Producent alb skupiny z poloviny sedmdesátých let James Guercio přizval skupinu na nahrávání na svůj Caribou ranch do hor a pro všechny to bylo jako pokropení čistou vodou. Členové skupiny sice přišli do studia se svými nápady, většina z nich byla nicméně dodělána až ve studiu. Příkladem je zejména hit "Call on me", který vznikl až jako výsledek konečné spolupráce ve studiu, přičemž s původním nápadem přišel flétnista Lee Loughnane. Paul Cetera se na labu vyšvihl s dvěma krásnými písničkami "Happy man" a opusovou "Wishing you were here" s krásným trombónem James Pankowa. James je opravdovou hvězdou na celém albu. složil především krásné dechové aranže které prostupují celým dvojalbem, jak na počáteční jazzové půlce tak v druhé více mainstreamové části. Právě v té se ale vyskytují opravdové klenoty. Terry Kath s kytarou dělá opravdové divy, chvíli se podobá svému vzoru Wesu Montgomerymu např. ve skvěle zaranžované instrumentální "Aire" nebo v krásné "Byblos", v tvrdších skladbách jako např. ve funky "Woman don't want to love me" se zas ukáže ve skvělé formě i na pedále. Bubeník Danny Seraphine předvádí nádherné rytmické skeče v jazzově laděné "Devil's sweet". Skupina se opravdu vyřádila. Bratři Wilsonové z Beach Boys zkrášlují už beztak dokonalou "Wishing you were here" prostě senzace. To co ale drží tohle album pohromadě je bývalý perkusista od Sergio Mendeze DeOliveira, který na conga, triangl a ostatní perkuse předvádí skvělé výkony a bezpochyby je řádným osmým členem kapely. Nebudu šetřit superlativy, tohle album považuji za to nejlepší co kdy natočili. Vyváženost sólových partů (např. ojedinělé Pankowovo sólo v "Devil's sweet" nebo elektronické vychytávky Roberta Lamma v "Italian in New York"a orchestrálních aranží jsou pozoruhodné). Ideální deska pro seznámení se skupinou. Jazzová půlka s melodickými dechovými party, které jako by nahrazovaly chybějící vokály, které přijdou v druhé půlce desky. Kath s Ceterou jsou na vrcholu svých sil a ostatní rozhodně nezaostávají. Špička světového jazzrocku vůbec, to jsou Chicago VII.

X (1976)

Sedmička kovbojů dlouho neváhala a po bestofce s pořadovým číslem IX v diskografii Chicaga, následovala další deska z Caribou ranče produkovaná J. W. Guerciem. Skupina dala hned na začátku desky najevo, že se opět bude jednat o LP, které bude mít dost proměnlivých nálad. Vždyť také k tomu skupina měla hned několik skladatelů. Tím, kterým se nejvíce zviditelnil na téhle desce byl Peter Cetera, jehož nesmrtelná balada "If you leave me now" se zařadila mezi nejúspěšnější písně sedmdesátých let. Tato píseň není rozhodně jedinou, kvůli které by se tohle album dalo považovat za absolutní špičku světového poprocku v historii populární hudby. Je to právě vliv jazzrockového muzikantství, které je prostoupeno celým albem, už ale není tím hlavním motivem alba, tak jak jím ještě před dvěma lety bylo na "VII". Poprvé máme možnost slyšet zpívat trombonistu Jamese Pankowa, který složil latinskou hudbou načichlou krásnou "You are on my mind" a stihl k tomu na desce zaranžovat dechové pasáže, které jsou pro muziku Chicaga tak charakteristické. Robert Lamm se postaral o dvě módním funkem řízlé "Skin tight" a "You get it up", nejvíce ale zazářil v reggaem načichlé pohodovce "Another rainy day in New York city". Aby té variability nebylo málo trumpetista Lee Loughanne zazpíval krásně rozvrstvenou "Together again". Terry Kath svými skladbami album otevírá - hutný rock&roll v "Once or twice", a uzavírá - jeho rockové baladické hledání na tomto albu zastupuje píseň "Hope for love". Skvělé vydavatelství Rhino Records, které si zaslouží tisícero díků za remastering všech alb skupiny, zařadilo na konec cd reedice dva bonusy. Lammova penězokazecká "I'd rather be rich" je spíše doplňkem oproti příjemné na španělku zahrané "Your love's an attitude", kde Terry Kath předvádí za mikrofonem psí kusy (též ve španělštině!). Jeden z vrcholů poprockové melodické muziky sedmdesátých let se zrodil jakoby lehce za skladatelského přispění všech členů skupiny, konec jejich zlatého období měl však nastat již brzy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama