Maceo Parker - 12.11.2007

14. listopadu 2007 v 20:56 |  Koncerty
Posledním z party mohykánů působnící do roku 1975 v nejslavnější sestavě The J.B.'s, kterého jsem naživo ještě neviděl, byl slavný saxofonista Maceo Parker. Nedávno jsem na skvělých stránkách (www.groove-on.cz) objevil odkaz s pětadvacetiminutovým dokumentem o jeho životě, který s ním udělala Candy Duffer. Součástí byly i chutné pasáže z koncertů a hudební dialogy s jeho guru Jamesem Brownem. Show dnes začala ve 21.15 a já ji bohužel neviděl do konce. O půlnoci jsem musel domů, byl bohužel pondělek a nebydlím v Praze. Myslím nicméně, že to hlavní jsem viděl. Oproti Fredovi Wesleymu, nechal vyprodaný Lucerna music bar stát na nohou, přeci jenom sedět u téhle muziky je proti všem hudebním zákonům. Z třetí řady jsem si mohl tedy vychutnat tu show, na kterou jsem slyšel jenom chválu, protože v Praze vystupoval Maceo již poněkolikáté. Jeho band, který ihned po nástupu začal udávat funky groove představila dáma v letech, kterou Maceo představil jako jeho manažerku. Trochu jsem se bál, že na muzikantech bude znát trochu únava, jelikož pražský koncert proběhl v rámci asi měsíčního skoro nonstop turné po Evropě. Moje obavy byly zbytečné. Kapela odehrála svůj program nonstop a bubeníkovi Jamalovi Thomasovi skládám poklonu, byl opravdu skvělej a hrál precizně. Maceo neváhal a hned zezačátku nám předvedl to, co umí nejlíp tedy jedno sólo na saxofon za druhým. Skladby rozhodně nehrál v žádných studiových verzích, všechno byly minimálně desetiminutové fláky se spoustou šťávy. Zezačátku zahrál pecky z jeho sólové kariéry jako "Off the hook" nebo "Be or not to be"(se zajímavou recitační vložkou od Maceovy manažerky). Písně ukázaly jakým směrem se večer asi bude ubírat. Maceo přijel s osmičlenným bandem, který rozjel skvělou párty. Opravdovou chuťovkou byla mezihra pouze mezi bubeníkem a Maceovým altsaxofónem (jako ortodoxní funk maniak jsem si přišel na své). Maceo rozhodně nemínil celý večer hvízdat jenom do žesťů a tak místa, kdy zrovna nehrál, prokládal svým rapem ala James Brown včetně jeho skřeků a hlášek typu "good god" a podobně. Musím říci, že komunikaci s publikem má Maceo zvládnutou na jedničku, celou dobu na nás cenil svoje zuby, podával si ruce s lidmi z prvních řad a dokonce mu nevadila přiopitá fanynka s trikem made by maceo, která trsala na pódiu za klávesistou nebo fanatický fanda stále ukazující ceduli, že potřebuje dva lístky na koncert Macea:-) Skvělá byla též pasáž, kdy Maceo hrál na saxofon jen za doprovodu tleskání publika. Pokud bych měl popsat večer hodí se jediné slovo - FUNK. Maceo snad v každé skladbě dával vědět, o čem dnešní večer bude. Proto bylo velice zajímavé poslouchat skladby, které se v programu odlišovaly. Byl to především jeden jazzový standard (se sóly klávesisty) a pak také pocta Rayi Charlesovi "Georgia on my mind" a vtipálek Maceo si samozřejmě nezapomněl nandat černé brýle proti slunci. Veledlouhá pasáž písniček, v nichž vzdal Maceo hold svému objeviteli Jamesi Brownovi, trochu trpěla monotónností, rytmická sekce bohužel nehrála své party tak přesně jako např. Fred Wesley před půl rokem a tak mix písní, kterou začala "Gimme some more" a dále třeba "Make it funky" nebo "Papa donť take no mess", vyšel tak trochu naprázdno. Maceo byl ale neúnavný a dirigoval kapelu seč mohl. S přibývajícím časem spíše exhiboval za mikrofonem než na saxofon, ale na to má ve svém věku myslím plné právo. Mladý trombonista Denis Rollins, sice nedosahoval kvalit Freda Wesleyho, ale postarší trumpetista Ron Tooley z N.Y. zahrál svoje sóla s přehledem a jeho samotné sólo z bubeníkem bylo jedním z vrcholů večera. Kapitolou sama pro sebe byl rytmický kytarista Bruno Speight, jelikož kromě své hry stačil ukazovat neuvěřitelné mimické grimasy jak očima, pusou nebo jazykem, při pohledu na něj jsem se musel vždy smát na celé kolo. Když už se hudba začala občas stávat monotónní, Maceo dokázal band ztišit a při následném forte se vařily všechny moje buňky. Vrcholem večera byl obdivuhodně (vzhledem k délce programu) konec show. Po pasáži, kterou věnoval svému působení u Parliamentu (mimochodem na basu mu hrál Rodney "Skeet" Curtis a s vokály mu pomáhal skvělý Jerry "Mudbone" Walker z Bootsy rubber bandu!) začal precizně zahranou "Doin' it to death" a za halasu funky good time střihl i svoje sólo na příčnou flétnu, kterým píseň ukončil. To ale nebylo vše. Na podium vzápětí pozval Martu High, dlouholetou vokalistku Jamese Browna, která zazpívala ženskou hymnu "Think" s opravdovou bravurou až jsem valil bulvy. V tu chvíli jsem moc litoval, že už budu muset jít. Publikum akorát vytleskávalo první přídavek a já si šel pro kabát. Myslím ale, že o to nejlepší jsem nepřišel. Písničky sice nebyly zahrané s takovou precizností s jakou je znám z desek, na své jsem si ale rozhodně přišel a zejména závěr koncertu byl opravdu šťavnatý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama