Sly Stone & Family Stone - alba

28. prosince 2007 v 20:49 |  Sly & Family Stone
Dance to the music (1968)

V roce 1967 natočila skupina Sly & Family Stone své druhé album, které jí přineslo poprvé také hit, který ji katapultoval do hitparád. Byla to píseň "Dance to the music", která ve zkratce představovala vlastně celou skupinu ve třech minutách. Album drží při sobě jako lepidlo a z výkonů muzikantů je znát radost z hudby. Vokálně se na albu představí sourozenci Slye Rosie a Freddie a také hluboký hlas Larryho Grahama. To že při nahrávání alba vládla pohoda naznačuje i booklet, v kterém Sly vychvalujeAlbum rozhodně není žádným funkovým eposem, tak jak ho např. v tomto objevoval James Brown. Sly se spíše než o brilantnost výkonu muzikantů soustředil na melodie, které přecházel veskrze pozitivními texty a ne nudnými klávesovými aranžemi. Údernost úvodní písně je také zároveň největší slabinou alba. Písně "Music is alive" nebo "Ride the rhythm" ji až příliš nápadně připomínají. Kdo má zalíbení v rytmické muzice, tak toho deska nezklame. Bubeník Greg Errico do toho buší za tři a kytarista Freddie Stone hraje s lehkostí a proměnlivou variabilitou, která tak trochu chybí na posledních albech skupiny. Deska však nenabízí jen jednu hitovku. Píseň "Higher" se podle mě kvalitou rovná její sestřičce z alba Stand "I want to take you higher" a píseň "Are you ready" musela být skvělá vypalovačka na začátky koncertních show. Tyto trháky pak doplňují albové písně jako "Ain't got nobody" nebo "Colour me true", které chytlavým refrénem a skvělými výkony dechové sekce (Jerry Martini na sxofon a Cynthia Robinson na trumpetu) album obohacují. Dalším znakem jejich ranného psychodelického pop-funku je časté využití tamburíny, která byla v tomto období v soulu poměrně hojně využívaná (tak např. na albech Charlese Wrighta, Isley Brothers nebo Motownové produkce z té doby). Reedice alba nabízí jednak singlovou verzi "Dance to the music" a "Higher" a také čtyři nikdy nevydané písně, které by na originální album podle mě v pohodě pasovaly. Tyhle bonusy jsou navíc o to lepší, že je hraje živá kapela a je z nich cítit živočišnost a nikoli Slyovy drum mašinky přidané k reedici albu "There's a riot goin' on".

Life (1968)

Třetí album Sly & Family Stone vyšlo ani ne celý rok po jejich "Dance to the music", kterým se v soulové muzice více zviditelnili. Sly & Family Stone byli v té době v absolutní pohodě, což je znát z celé desky. Doba, která by více přála soulové muzice a hudbě vůbec tu už v populární hudbě nebyla a na desce jsou znát i vlivy sociálních hnutí, které byly ve státech a obzvláště na západním pobřeží čím dál více slyšet. Sly se skupinou si vytvořili kredit skupiny, která na živých vystoupení předávala publiku dynamit, ostatně tak také nazvali úvodní píseň alba. Písně nejsou nijka extra dlouhé, ale přesto bohaté. Skládají se z výborných kompozic dua Errico-Graham, jejichž rytmický projev byl neobyčejně živý a pak z minisólíček včech členů kapely. Freddie na kytaru a Rosie na klávesy jsou jako myšky, které se táhnou celými skladbami a poslouchat jejich pasáže a vyhrávky je opravdu zábavné, chvílemi rockově, chvílemi funky, slyšet jsou také jazzové vlivy (např. v hravé písni "Harmony"). Slyovy psychedelické kytarové minipasáže jsou slyšet též, nikdy nejsou ale tolik dlouhé, že by zabíjely kompozici celé písně, spíše ji obohacují. Kapitolou sama pro sebe jsou výkony dvoučlenné dechové sekce Martini-Robinsonová, která dává písním neuvěřitelný drive a šťávu a jsou hlavním tahounem většiny písní. Skoro hymnickou dechovou povahu mají "Life" nebo "Into my own thing" (kterou vysamploval mj. Fatboy Slim). Skvělej groove na nás skupina vybalí v peckách jako "Love city" nebo "M'lady". O tom že skupiny je fakt v pohodě svědčily kousky jako "Chicken" (zajímavé srovnat s Chicken strut od Meters) nebo vtipná píseň o fanynkách z první řady "Jane is a groupee". Ne všechny písně jsou trháky jako na následujícím albu zejména "Fun", I'm an animal" nebo "Dynamite" mě tolik hudebně neoslovily. Díky patří vydavatelství Epic/legacy, která do reedice zahrnula tři skvělé písně "Seven more days", "Pressure" a instrumentálku "Sorrow", v níž Larry Graham na basu dává lekece z hraní na basu. Všechny tři by na originálním albu patřily s přehledem mezi to nejlepší (v této souvislosti trochu lituji, že nikdy nevyšla rozsáhlejší kompilace jejich nikdy na LP nevydaných 67-70 písní). Sly & Family Stone již poté nikdy nenatočili tak pozitivní desku, plnou humorných, nekomplikovaných textů a plnou hudebně bohatých písní z nichž čišelo vzájemné porozumění mezi muzikanty.

Stand (1969)

Rok 1969 byl pro tuhle partičku uměleckým vrcholem. Ne každé skupině se podaří se s každou deskou zlepšovat. Sly & Family Stone se dokázali každou deskou posunout vpřed a LP "Stand" se stalo jejich hudebním Mt.Everestem. Málokdy se stane, že vlastně transformační album skupiny se stane jejich přelomovým. Má v sobě totiž vše pozitivní, co konec šedesátých let dokázal nabídnout a je zároveň odrazovým můstkem do hlubin Slyovy schýzy rozbujelé v plné podobě na jeho další dvou albech. Tím nejlepším, co vzniklo ze soulové muziky byl funk, který je na desce přítomen v plně krystalické oldschool formě. Funkové hymny "Sing a simple song" a "You can make it if you try" albu dominují a jsou základem pro jednu z největších písní žánru vůbec "Thank you (fallentinme be mycelf again)", nealbový singl, kterým skupina dobyla svět v druhé polovině roku 1970. Sly dal dohromady to nejlepší co mu přišlo pod ruku. Skupina byla na vrcholu sil a to i díky Slyovu perfekcionalismu. Předchozí LP totiž nemělo takový úspěch jaký by si asi Sly po úspěchu singlu "Dance to the music" přál a tak si přál tohle album dotáhnout do dokonalé podoby. Není tedy rozhodně pravdou, jak jsem se někde také dočetl, že by se snad Family Stone těšili nějaké extra tvůrčí svobodě. Sly věděl jak chce desku natočit a měl pro to dostatek invence a nápadů. Asi každá píseň na tomto albu by zasloužila samostatné povídání, to by tahle recenze byla nekonečná. Pro kritiky i fanoušky je jednoznačně číslem 1 v jejich diskografii. Zásluhu na tom má určitě pro ně první No.1 na singlovém žebříčku, uvolněná šíleně pozitivní píseň "Everyday people", díky které se toto album stalo trhákem roku 1969, ačkoli většina skladeb byla natočena již v roce předchozím. Problematiku rasové rovnoprávnosti, která hýbala Amerikou koncem šedesátých let shrnul Sly do sedmiminutového psychedelického eposu "Don't call me whitey nigger". Šílený nápad s mikrofonem v ústech v kombinaci s valícím se groovem, střídající se s pasážemi vévodícími mohutným barytonsaxem a kvílející kytarou. Sly se v textech tuto problematiku nikdy moc neřešil a ani nemusel, touhle písní řekl vše co měl. Další klasikou "I want to take you higher" (píseň, kterou si pro svoje cover verze půjčilo mnoho hudebníků) ukradli pro sebe show na festivalu ve Woodstocku. Svoje experimentování s drogami skupina nijak netajila, bohužel u Slye později přerostlo v závislost, která měla neblahý vliv na fungování kapely. Jednoznačně nejzvláštnější skladbou je třináctiminutové psycho blues "Sex machine"(s groovy peckou Get up I feel like a beeing a Sex machine od Jamese Browna nemá nic společného), ve kterém se Family Stone hudebně vybili. Američané by možná řekli, že tenhle song je trochu "dated to time", bez něj by ale deska byla určitě o trochu chudší. Aranže ve funkypopinách nikdy nenudí protože jak ve "Stand", "Somebody's watching you" tak v "Sing a simple a song" se poslední minuty mění do instrumentální funk řežby, která mě plně uspokojuje. Osm skladeb, osm originálů a k tomu v reedici všechny singly a "Soul clappin II" a skvělé pokračování poslední instrumentálky z minulého alba "Zig zag". Jeden z vrcholů muziky šedesátých let vůbec.

There's a riot goin' on (1971)

Páté album legendárního hudebníka Sly Stona a jeho familie bylo po všech stránkách přelomové v kariéře skupiny. Následovalo totiž jednak po veleúspěšném albovém hippie milníku "Stand" a také hlavně po trojstranném A-singlu, který tvořily hity "Thank you", "Everybody is a star" a číslu 1 na žebříčku billboardu "Hot fun in the summertime" (všechny se objevily na kompilaci největších hitů, která vyšla v témže roce), kteréžto vyšly na konci léta rok 1970 a jimž si Sly & Family Stone definitivně zajistili nesmrtelnost. Hned od začátku je jasné, že je to nářez, nic podobného totiž do té doby nikdo nevydal, Sly si šel vlastní cestou a to bylo v období, kdy soulem žila celá afroamerická část hudebního spektra ocenění hodné. Deska však nevznikala za žádných idylických podmínek a pryč byla pozitivní energie, která sálala z minulé alba a která byla znát i na živějším projevu muzikantů. Slyova koncertní morálka byla na bodu mrazu, drogová závislost v něm propukala na plné obrátky, paradoxně (tak jako u mnoha muzikantů té doby) v té době složil své nejlepší skladby. Bylo jimi prodchnuté celé toto LP. Hned úvodní "Luv n' haight" s klasickým feel so good, wanna move, v různých rytmických rovinách s klávesovou rytmickou linkou následovaná ještě lepší "Just like a baby" se zamlženým Slyem za mikrofonem a opět downtempovými přechody nálad, ve kterých byl Sly nepřekonatelný. Jeho přechodné okamžiky geniality se střídaly bohužel s těmi slabšími chvilkami, díky nimž se dostal do sporů se svou bandou. Rytmické sekci Ericco/Graham, v té době mohl konkurovat málokdo (snad jen Dunlap/Gadson od Wrighta nebo Stubbefield/Collins od Browna). Bohužel právě těmto dvěma a saxofonistovi Jerrymu Martinimu se nejméně líbily proměnlivé nálady šéfa kapely, navíc se u nich začaly objevovat tendence jít si vlastní cestou, o čemž svědčilo například založení Graham central station. Stávalo se tak, že některé basové linky Sly po Larrym ve studiu bez jeho vědomí přetáčel a tak asi nepřekvapí, že první slyšitelnou změnou na desce je, že z ní zmizel definitivně Larryho baryton. Dalším paradoxem je, že největší hit desky a další no.1 pro Slye "Familly affair" vznikl jen na základě naprogramovaných bicích za pomoci Billyho Prestona za klávesami. Kytaru a basu si Sly nahrál sám, jen jeho sestra Rosie (která je na albu slyšet) ho doprovodila vokálně. Další "drum machine" skladby jsou pak jako bonusy na reedici alba v rámci kolekce od Epic/Legacy records z tohoto roku. Konec alba možná trochu ztrácí na dechu, obzvláště jódlování ve "Spaced cowboy" a nekonečná zpomalenina hitu "Thank you for talkin' to me Africa" mě po několikátém poslechu spíše nutí tyto skladby přeskočit. Vše ale zachraňují trháky "Runnin' away" (později mnohokrát předělaná píseň např. od Roye Ayerse nebo Freak Power), "Brave and strong" a "You caught me smilin'" díky nimž tohle album patří do zlaté klenotnice světového funku.

Fresh (1973)

Předposlední album Sly & Family Stone vyšlo během jejího uměleckém vrcholu, ale také v době, kdy kapela byla napůl v rozkladu. Ze skupiny odešli bubeník Greg Errico a basák Larry Graham (oba natočili s Betty Davis její první desku) a také saxofonista Jerry Martini (dočasně). Sly se v té době potácel se silnou závislostí na drogách a tak se vůbec nedá hovořit o nějakém milníku Stone Family jako skupiny. Většinu skladeb si natočil Sly sám s kytarami mu pomáhal jeho bratr Freddie a s klávesami sestra Rosie. Na první poslech velkou změnou je angažování vokálního tria ……….., které v písních tak trochu nahrazuje dřívější střídání se členů kapely za mikrofonem a je docela příjemným osvěžením písní. Sly na tom byl co se týče své závislosti bídně a mnohými je toto považováno ze nejtemnější album v jeho kariéře. Jeho texty se pohybují na pomezí schizofreních nálad střídaných s radostnými výkřiky (viz. obal alba) vzápětí zpátky vrácených do klaustrofobických rovin. Zdaleka se tedy nedá hovořit o jednoduché nahrávce. Sly rozhodně netrpěl nedostatkem hudební inspirace a dokázal vytvořit jeden z dalších milníků funk žánru, a to prakticky sám. Úvodní skladba "In time" je šestiminutová jízda s temným sdělením a skvělým výkonem nové rytmické sekce. Bubenické sólo v úvodu písně je opravdovou lahůdkou a jednoduchý kytarový rif a klávesové rytmické linky dělají z této písně jednu z jeho nejcharismatičtějších a i nejlepších písní, co kdy natočil. Dalšími skladbami, které se zlatým písmem zapsaly do historie soulové muziky jsou skvěle zaaranžované "Frisky" u níž nevím jestli se smát nebo propadat do deprese, "Skin I'm in", Babies makin' babies" s klasickými rytmickými přechody jednoduchými a údernými dechovými aranžemi a pak nejúspěšnější singl z desky "If you want me to stay" se schizofrením textem o životě a smrti. Další skladby rozhodně nejsou na desce do počtu a písně jako "Thankful n' thoughtful", vtipná "Que sera", temnější pokračování jejich prvního hitu "Keep on dancin'" (Dance to the music) nebo melodičtější "Let me have it all" zapadají do konceptu alba. Ke konci desky možná už začnou klávesové aranže přecházet trochu do stereotypu, album mě avšak nenudí ani na chvíli, navíc je doplněno zajímavými bonusy v podobě alternativních verzí největších pecek alba, které si se zájmem poslechnu. Génius Sly a jedno z největších alb sedmdesátých let.

Small Talk (1974)

Poslední album, které Sly nahrál pod hlavičkou Sly & Family Stone je jejich labutí písní. Kritici i fanoušci shledávají tohle album jako začátek konce jeho skvostné hudební kariéry. Já si spíš myslím, že se jen svezl na obecné vlně poklesu popularity soulové muziky jako takové, kde záchranou bylo přesedlat do disko vod, k čemuž se naštěstí Sly neodhodlal. Rok po super temném, ale zároveň superskvělém albu "Fresh" jako by se všechno úplně změnilo. A skutečně, pokud obal minulé LP desky byl v plném antagonismu s jejím obsahem, tak tady fotka Slye a jeho ženy s dítětem v náručí naznačuje i leccos z jeho hudebního obsahu. A ten není špatný, jen už to není ta superkvalita z minulých let, na jakou jsem byl u Family Stone zvyklý. Zvuk a aranže na albu se moc nezměnily. Downtempové funky bicí podpořené Slyovou ala Graham basou s klávesovým a kytarovým scratchingem jsou znovu všudypřítomné. To co chybí je více melodických nápadů, Sly jako by vařil ze stejné polévky, navíc úderné řízné dechové aranže vystřídaly poklidnější smyčcové pasáže, které samy o sobě dodávají Slyově muzice jiný poklidnější rozměr. Neznamená to však vůbec, že by na albu nebyly přítomné hity. Píseň "Loose booty" se zapojením celé kapely do zpěvu jako by vypadla z alba "Stand" a volnější povedené "Time for livin", "Can't stand my brain" nebo sladká soulovka "This is love" by rozhodně na albu jeho největších hitů neměly chybět. Ostatní skladby mi tak nějak splývají dohromady, ta supertřída už to není a je tak trochu zvláštní slyšet ještě před rokem mlžícího Slye zpívat o rodinné harmonii viz. píseň "Small talk" doprovázenou hlasem jeho malého syna. Tohle LP v jeho diskografii znamená sice ústup ze slávy, ačkoli ve srovnání s ostatními alby té doby je to stále špička.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama