Charles Wright & Watts 103rd street rhythm band

2. prosince 2007 v 17:58 |  Charles Wright
Together (1968)
Druhé album průkopníků moderní rytmické soulové muziky konce šedesátých let, nazývané funkem vyšlo v roce 1968. Skupina v začátcích dělal hudební křoví Bingu Crosbymu při jeho show a tak nebyla tak úplně neznámou. Chyběl jí jenom hit. A ten přišel s tímto albem. Skladba "Do your thing" se skvělým výkonem rytmické sekce Gadson-Dunlap-McKay psala jeden z největších hitů roku 1968 s jednoduchým sdělením, Cahrles Wright nekomplikovaně brnknul na notu všem xenofobním pochybovačům. Co musím ale říci hned zezačátku, zybtek alba nedosahuje hyper kvalit tohoto hitu. Toho dosahuje až album následující. Wright steně jako Sly Stone nebo James Brown teprve hledal cestu k hardcore funk rytmice. Slabším článkem alba jsou coververze "Knock on wood", "Satisfaction" nebo "Papa's got a brand new bag" sice slušně zahrané jinak ale trochu navíc. Pomalé písně s Jamesem Gadsonem za mikrofonem, také nedosahují kvalit "Love land" z následujícího alba, za poslechnutí nicméně stojí. Bonusy, které přidalo Rhino records rozhodně stojí za poslech, jemnější verze "Do your thing" i přezpívaná píseň "You've lost that lovin' feelin'" jsou asi nejlepšími. Celkově vzato, Charles Wright a jeho banda se svým potenciálem teprve bublali pod pokličkou, která měla vybuchnout v letech 1969-1971.
In the jungle babe (1969)
Třetí album zastihlo tuhle skupinu na absolutním tvůrčím vrcholu a s přehledem se dá zařadit mezi jednu z nejzásadnějších soulových desek konce šedesátých let v linii s prvními třemi alby Sly Stona. Watts 103rd street rhythm band totiž tentokrát našel ideální poměr mezi coververzemi a vlastními autorskými písněmi. Pciketům "Midnight mover", "Light my fire" od Doors tak i "Twenty five miles" od Edwina Starra jsou svým provedením opravdu zdařilé remaky, v nichž se vyznamenává jak rytmická sekce tak kytarista Al McKay, který po natočení tohoto alba kvůli neshodám v kapele přestoupil natrvalo k Earth, wind & fire. Deska nabízí deset písní a najdeme na ní též dvě takřka balady. "Love land" zazpívaná Jamesem Gadsonem patří mezi největší hity skupiny vůbec a krásně zaranžovaná "Comment" je skladatelsky nepřekonaným vrcholem Charlese Wrighta. Celé album je dílem kolektivním, skupina pořádala ve studiu svá charakteristická i několika desetiminutová sessions, z nichž mnohé byly základem pro nové písně. Funk a jeho rytmika se právě rodily a tak instrumentálně založené na funky řízné McKayově kytaře "Everyday people" (se Stonovou verzí toho nemá takřka nic společného), příjemná souljazzová sólovka trumpetisty Gabriela Flemingse "Oh happy gabe" jsou příjemným zpestřením singlů "Till you get enough" - písně, jejíž rytmika se vlastně rozjíždí celou píseň (tolik charakteristické pro Wrighta), skrz níž projíždějí kytarová minisóla a dále asi největší pecky na albu "Must be your thing" rozdělené do dvou částí. Tohle album je sice z poloviny z převzatých věcí, zahraných ale tak profesionálním způsobem a s citem pro rytmus, která byla vzorem pro soulovou muziku sedmdesátých let. Charles Wright pak již nikdy nenatočil tak komplexní a melodické album jako je toto. Reedice od Rhina obsahuje monoverze čtyř singlů (včetně zajímavě pozměněné "Must be your thing") a dále "Comment" očištěnou od bohatých aranží (např. dětského sboru a smyčců), které tuto píseň dělají tak jedinečnou a uzavírá jí nikdy nevydaný předlouhý ploužák "I'm so tired". Kompletní Wrightova edice mě láká spíše ze sběratelských důvodů než kvůli čiré kvalitě, pokud bych avšak měl doporučit jediné jeho album, je to toto.
You're so beautiful (1971)
Hudební vydavatelství Rhino records vydalo v poslední době mnoho záslužných reedic dnes již skoro zapomenutých klasických alb jako např. od Curtise Mayfielda, kapel Meters, Chicago a mnoha dalších. K mému velkému potěšení se v roce 2007 rozhodlo na cd znovu vydat kompletní diskografii Charlese Wrighta a jeho bandy. Poslední desku, kterou natočil se svou původní kapelou 103rd Watts street rhythm band byla placka "You're so beautiful" natočená během roku 1971, kdy bohužel již skupina aktivně spolu nekoncertovala. Muzikanty na svou stranu přetáhl Bill Withers, který s nimi natočil tři skvělá alba. Charles Wright sice nebyl žádným velkým zpěvákem, jeho podíl na expanzi soulové muziky na konci šedesátých let byl nepopiratelný. Na nahrávce je bohužel slyšet, že skupina je za svým tvůrčím vrcholem, který měla na albech "Together" a "In the jungle babe". Stejně jako minulé album, obsahuje deska jenom sedm písní a přesahuje jen o trochu půl hodiny. Veliké díky ovšem patří vydavatelství rhino, které tento disk (stejně jako předchozí alba) obohatilo deseti opravdu chutnými bonusy, které by se na řadovce určitě neztratily. Původní album bych hodnotil asi jen průměrně, zvedá ho především podání muziky, které kapela ovládala bravurně. Bohužel dvě z písní jsou pouhými coververzemi a jak "Express yourself II" tak "I got your love" nedosahují úrovně originálů z minulého alba. Ke cti ale nutno přidat, že pomalejší písně se povedly o trochu lépe než na minulé desce. "Your love" i "You're so beautiful" s kvílející kytarou Bernarda Blackmana nejsou k zahození a ačkoli Charlesovy pomalejší skladby byly podle mého názoru spíš tím slabším článkem jeho tvorby, tyhle kousky nejsou k zahození. Jednoznačnou peckou je ultrafunky "What can you bring me", kterou ale zpívá bubeník James Gadson, jehož falseto je skvělé a jenom škoda, že tenhle hudebník se nikdy nedal na sólovou dráhu. S Melvinem Dunlapem patřili bez debat mezi top five rytmických sekcí na poli tehdejší soul music a je velká škoda, že nikdy nepřekročili dráhu studiových muzikantů, i když jako základní kámen Withersovy kapely měli jako aranžéři docela volnou ruku. Klasický nervní funk v "Just to settle my nerves" jako předchůdce blaxpotation stylu, s výraznou rytmickou kytarou a dechovou sekcí je další z lepších kousků. Daleko lepší je ale podle mě singlová verze a to jak této skladby tak především "I've got love" s trochu živějším projevem skupiny, která se mi na albu zdá možná trochu upozaděná oproti uvolněnějším kouskům v bonusové části (nechápu jak skvělá bonusovka "Henry Beasley" nemohla být ještě nikdy vydána!). Inženýři si pohráli se zvukovým vyčištěním skladeb a obzvláště spojení dvou verzí trháku "Express yourself I+II" zní velice povedeně. Sečteno a podtrženo - průměrná písničková deska ve skvělém studiovém podání a v ještě lepším světle na bonusovém materiálu, za který všem, kteří se podílejí na cd reedicích alb Charlesa Wrighta velice děkuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama