Meters alba

1. ledna 2008 v 19:06 |  Meters
Cabbage alley (1972)
Začátek sedmdesátých let znamenal pro Meters změnu vydavatelství. Od Josie labelu se přestěhovali k Reprise records, kde natočili v sedmdesátých letech pět desek než se rozešli. Hned první změnou, která je slyšet je kvalitnější zvuk nahrávky. Jednak to bude asi kvalitním remasteringem od Rhina, jednak samotnou změnou nahrávací společnosti, protože Modelistovy bicí zní daleko čistěji a celý zvuk kapely je na jiné úrovni. To je asi největší důvod proč se mi jejich tři mid 70's desky líbí více než ranný bakteriálně očištěný krystalicky striktní funk. Druhou změnou, která je hned slyšet je větší podíl vokálů, více než polovina písní je zpívaných (ačkoli tento trend lze pozorovat již na posledním Josie albu "Struttin'" ze sklonku roku 1970). Meters nikdy nebylo partička kdovíjakých extra sólistů, ale svou typickou hru ve kvartetu povýšili bezpochyby na jinou úroveň. Tu a tam se deskou mihnou krátká kytarová nebo klávesová sóla, avšak jak Neville tak Nocentelli se poslušně vracejí zpět do krutého rytmu, kterému vládne duo Modeliste-Porter. Dvě pomalejší písně "Birds" (remake od Neila Younga) tak "For lonesome and unwanted people" zpívané Artem Nevillem zde jsou příjemným zpestřením a bubeník Modeliste i v těch pomalejších pasážích nezapře náturu funkateerového pionýra. Funkové dortíčky "Do the dirt" a "Gettin' funkier all the time" nebo druhá půlka písně "Stay away" jsou školou funku a jasně největšími hity téhle desky. Meters se ze studiové kapely konce šedesátých let vrhli i na koncertní podia a od této doby jsou slyšet v jejich tvorbě karibské vlivy - např. "Soul island" je toho jasným důkazem a jejich jižanská New Orleanská nátura se v nich nezapře. Ostatní skladby na pomezí soul/funku nebo s jazzovou příchutí v čele s rockovým trhákem - úvodní písní "You've got to change (you've got to reform)" jsou dalším důkazem toho, že Meters byli jedněmi z průkopníků stylu.
Rejuvenation (1974)
Funkoví průkopníci Meters byli na hudební scéně na konci šedesátých let zjevením. Na svém Josie labelu totiž natočili tři alba plné krystalicky čistého instrumentálního funku v jeho nejsyrovější podobě. Od minulého alba nicméně bylo zřejmé, že skupina se nechce zadrhnout na mrtvém bodě a tak vměstnala do své hudby vokály a dokonce sborové dechové aranže. Ani na tomto albu se nejedná o žádné pěvecky mistrné počiny, ale spíše rapování do rytmu. Meters se ani myslím nesnažili být věrozvěsty na poli sociální kritiky (na čemž vznikl celý žánr blaxploitation). I zde byla tou hlavní hudební párty stránka. Základem je skvělá souhra bubeníka Josepha Modelista s basou George Portera. Na základě nich vznikly klasiky funku jako žánru a poklady tohoto alba "People say", "Just kissed my baby" nebo "Watcha say". Art Neville na klávesy ani kytara Lea Nocentelliho se stejně jako na minulých albech starala o skvělou rytmiku a tato banda jí svou souhrou povýšila na vyšší úroveň. Sólových výkonů muzikantů je na albu poskromnu, což je možná škoda, virtuozita těchto muzikantů byla spíše v jejich perfektní souhře. Výjimkou je jen dvanácti minutová "It ain't no use" kde se Meters souljazzově vyřádili (hlavně bubeník "Zigaboo" Modeliste). To že hoši míří do popových vod ukázali v povedené funkující "Hey pocky A-way". Pop-soulové skladby "Love is for me" a "Loving you is on my mind", které album zjemňují na druhou stranu ukazují, že melodické vokály a zpívání o lásce nebylo nikdy jejich silnou stránkou. Jejich africké kořeny jsou znát v povedených hardfunk kouscích "Jungle man" a "Afrika". Celkově vzato 9 skladeb z nichž sedm je vynikajících a dvě spíše do počtu. Jedno ze zásadních tanečních alb první poloviny sedmdesátých let (cd reedice z roku 2003 obsahuje ještě singlové verze "People say" a "Hey pocky a-way" . Jejich albové verze jsou ale delší a pro mě lepší).
Fire on the bayou (1975)
Bohužel poslední superkvalitní album pionýrů rytmického funku přišlo na řadu v roce 1975, což možná není překvapením, jelikož tenhle rok byl vrcholem kariéry pro více funkateerů. Ve zrodu byl P-funk a Disko a tak klasické funkové sestavy se snažily přiblížit mainstreamu, kterému vládli Ohio Players, Rufus či Earth, wind & fire. Na tomto albu jsou slyšet všechny tyto vlivy, Meters si ještě naposledy zachovávají svojí tvář a rukopis. Ještě více než na "Rejuvenation" se tohle album poddalo střednímu proudu v soudobé soulové muzice. Svědčí o tom zejména písně "You're friend of mine" nebo neúspěšný singl "Mardi grass mambo". Zaplaťpánbu, že Modeliste s Porterem neztratili nic ze své rytmické razance. Pro mě dvě největší pecky jsou jasně "Can you do without" s úžasnou basou a titulní "Fire on the bayou" s pěkným sólem kytaristy Nocentelliho. Kousky jako "Out in the country" nebo "Talkin' bout New Orleans" jsou tak trochu složením holdu svým jižanským kořenům. Rytmicky skvěle zvládnuté a navíc podpořeny i slušným výkonem za mikrofony, obzvláště od perkusisty Cyrila Nevilla, jenž získával v kapele čím dál silnější pozici, což možná trochu vadilo muzikantům jak přiznávají v knížečce k cd. Umělecký vrchol kapely mnohdy znamená i její začátek rozpadu. U Meters to platilo taktéž. Eponymní "It ain't no use" z minulého alba zastoupila příjemná "Middle of the road" a funky rohlíčky zase "Liar" nebo "Love slip upon ya". Žádné složité texty, jen heslovité refrény, sehrané vokály, taneční nekomplikovaná muzika začátku sedmdesátých let na té nejvyšší úrovni. Navíc reedice alba nabízí čtyři povedené písně, které do alba bez problémů zapadají včetně singlové verze "Running fast", která je paradoxně delší než ta na albu. Absolutní úletem je pak happy song "They all ask'd for you", který z desky trčí jak paragraf, je ale vidět, že chlapci se muzikou bavili a navíc si to mohli dovolit. Jejich dvě následující alba "Trick bag"(1976) a "New directions"(1977) již kvality prvních tří alb Reprise labelu nedosáhly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama